Můj bývalý přítel neví, že bude otcem, nechci mu to říct: Jmenuji se Tamara a je mi 29 let. Ještě donedávna jsem si žila bezstarostným životem. Teď čekám miminko a jsem na něj sama. Nic z toho by se nestalo, kdybych nepotkala Romana, který se ke mně zachoval opravdu ošklivě. Vlastně jsem ráda, že mi zmizel ze života a nebude jeho součástí.
Růžové brýle
Byl příjemný letní večer a já si vyrazila s kamarádkou posedět na dvojku vína. Posezení a probrání nejnovějších drbů jsme si slibovaly už dlouho. Jeden páteční večer se konečně naskytla příležitost. Vybraly jsme příjemnou vinárnu s posezením venku.
Už když jsme přišly, jsem si všimla, že po nás pokukuje trojice mužů od blízkého stolu. Kamarádka byla zadaná, já už nějakou dobu single a vlastně jsem vážný vztah nehledala. Během večera mi ke stolu několikrát zabloudil pohled. Jeden z nich se mi moc líbil. Vysoký, pohledný s pronikavýma očima. No a když nám na stole přistálo víno, které bylo na jejich účet, už jsme je ignorovat nemohly.
Slovo dalo slovo a vyměnili jsme si telefonní čísla. Napsal asi za dva dny, že mě zve na večeři. Asi nemusím dál vyprávět, jak to probíhalo. Měla jsem růžové brýle a jeden druhého jsme se nemohli nabažit. Asi za dva měsíce jsme potkali mou kolegyni z práce, pozdravila mě a zvláštně se na Romana podívala. Druhý den se mě ptala, jestli s ním chodím. Říkám, že ano, ale je to čerstvé. Na to mi řekla, že ho trochu zná a ať se mám na pozoru. Závidí, husa hloupá, říkala jsem si a dál to neřešila.
Bolestivá zrada
Pohádku jsem zažívala ještě skoro měsíc. Najednou začal být Roman odtažitý, utrhoval se na mě a třeba dva dny se mi vůbec neozval a nereagoval na telefonáty ani zprávy. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Protože jsem věděla, kde bydlí, tak jsem za ním vyrazila, už jsem tu nejistotu nemohla vydržet. Zazvonila jsem a když Roman otevřel, zůstala jsem jako opařená. Za ním stála rozesmátá žena s rukou kolem jeho pasu. Roman byl naštvaný, prý co tady dělám. Já byla v šoku a ptala se co to má znamenat.
Prý co jsem si myslela, on na vážné vztahy není a nic mi nesliboval, život jde dál. Nakonec mi zabouchnul dveře před nosem. Šla jsem domů a přes slzy ani neviděla. Celý víkend jsem probrečela a nevylezla z postele.
Dvě čárky a život vzhůru nohama
Kolegyně měla pravdu. Nakonec mi řekla, že ho dobře zná, jen ženy využívá a potom odhodí, nechtěla mi to naplno říkat, abych se to neotočilo proti ní. No stalo se, musím se s tím nějak poprat. Následující tři týdny jsem se necítila vůbec dobře, menstruace nedorazila a já myslela, že je to stresem. Kamarádka do mě hučela, ať si zkusím udělat těhotenský test. Ty dvě čárky vidím před očima ještě teď. Obrovský šok, vždyť jsme používali kondom. Prvotní reakce byla, že si v žádném případě dítě nenechám. Jak se mi to rozleželo v hlavě, tak jsem postupně měnila názor, to malé za nic nemůže.
Zvládnu to. Neví, že bude otcem
Miminko jsem si nechala. Momentálně jsem v šestém měsíci, bude to holčička. Budu ho však vychovávat sama, radši žádného tatínka, než takového jako Roman. Jsem si jistá, že on by o dítě nestál a tlačil by mě do potratu. Nehodilo by se to do jeho způsobu života a za ty problémy mě to nestojí. Je to sobecké? Má Roman právo to vědět? Budu muset jednou dceři říct, kdo je její otec? Je to dost dobře možné, ale momentálně cítím, že je to tak, jak má být.
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Dobrý den, vychovala jsem sama dvě děti. A ať si říká kdo chce a co chce, já vím, že jim táta nechyběl. Mužský vzor moje děti měly ve svém dědovi a za příklad vzorného chlapa jsem jim dávala také hodného a pracovitého manžela své sestry. Srdcebolné filmy o tom, jak dětem chybí táta, mi jsou k smíchu – moje děti si nikdy nepostěžovaly, že by snad nějak strádaly jeho nepřítomností… Já – jako máma-táta v jedné osobě jsem dokázala ukočírovat v klidu i jejich pubertu. Ani za jedno své dítě se nemusím stydět. Ani jedno nekouří, nepije, nefetuje, nechytlo se špatné party, na školách bez větších problémů…. Moje rozhodnutí nepřistěhovat si domů náhradního partnera nyní považuji za správné, ačkoliv jsem dřív po úplné rodině MOC toužila. Bohužel jsem byla vyloženě lepidlem pro problematické chlapy, tak to nevyšlo. Fakt je, že jeden člověk se musí hodně ohánět, aby uživil rodinu. Nebo se musí uskromnit. Dost uskromnit. Na značkové hadříky a kávičky v cukrárně s kamarádkami zapomeňte. Zvažte svoje síly. Nebo hledejte hodného muže. Já ho našla až skoro v dospělém věku svých dětí. Vám bych přála více štěstí dřív.