Hledala jsem v dceři parťáka: „Rozvod je vždycky těžký zásah do života,“ napsala nám na úvod čtenářka Mirka. „A pokud jsou do všeho zataženy ještě děti, bývá to o to horší. Ale určitě si z nich nezkoušejte dělat parťáky pro své životní rozhodnutí,“ jako jsem to udělala já.“
Po přečtení těchto řádků jsme se zarazili. Nejde snad toto doporučení proti všemu, co se v posledních letech při výchově dětí doporučuje? Ale následující řádky vše naštěstí velmi pečlivě vysvětlují. Posuďte sami.
Zůstat v manželství jen kvůli dítěti nemá cenu
„S manželem jsme se poznali krátce po škole. Po svatbě se nám narodila dcera a osud nám další děti nedopřál. Ani nevím kdy, ale spadli jsme do takového toho manželského stereotypu – ve všedních dnech pro samou práci nevíme, kam dřív skočit a víkendy trávíme spíše každý sám nebo uspořádáme rodinný výlet, ze kterého se však snažíte stejně co nejrychleji dostat domů.
Ale vypadalo to, že nám to všem takhle vyhovuje. V té době jsem ještě netušila, že manžel chce něco víc. A když naše dcera čerstvě dostala občanku, provalilo se, že má milenku. Nešlo tam prý ani tak o sex (toho jsme měli dost spolu), ale spíš o ono společné trávení volného času. Ani jsem se neptala, kam všude jezdí, co dělají a tak podobně. Nezajímalo mě to. Byla jsem v šoku, ale zároveň měla na mysli jediné – udržet rodinu kvůli Zuzance, která přece nemůže vyrůstat bez jednoho z nás dvou. Vždyť její vztah s otcem byl skvělý!
Dala jsem tedy svému muži ultimátum – má měsíc na to, aby se rozhodl a já se podle toho zařídím. Nebráním se změnám v naší každodenní rutině, ale na celovíkendové „pracovní“ cesty ať laskavě zapomene.
Vybral si mě, jenže to nevydrželo dlouho. Po několika měsících jsem zase dostala podezření, že si někoho našel (možná i tu původní známost, kdo ví). A to mě postavilo před zásadní rozhodnutí – požádat o rozvod nebo ne? Věděla jsem, že nejvíce se to bude týkat dcery, tak jsem si s ní na rovinu sedla.
Nechtěla jsem před dcerou nic tajit, to se mi vymstilo, hledala jsem v dceři parťáka
Bez obalu jsem jí řekla, jak to všechno je, jak se na celou situaci dívám a jak bych ji ráda řešila. Ptala jsem se na její názor. Chtěla by, abychom zůstali s otcem spolu, i když budeme spíš jenom žít vedle sebe, nebo si tohle divadýlko odpustíme a půjdeme od sebe? Ani se moc nerozmýšlela a doporučila mi rozvod. Zůstane prý určitě se mnou, vždyť táta udělal takovou prasárnu (její slova), že si někoho tak skvělého jako já nezaslouží.
A celá mašinerie se opravdu rozjela. Když během rozvodového řízení vyšlo najevo, že manžel skutečně svou bývalou milenku neopustil, poskytlo mi to jistý pocit zadostiučinění. Ale dlouho nevydržel. Dcera měla jezdit k otci na víkendy, bohužel si návštěvy u něj začala stále více prodlužovat.
Myslela jsem, že se to ustálí a nijak se do toho nevměšovala, ale po pár týdnech mě doslova odzbrojila svým požadavkem. Ráda by se totiž k němu nastěhovala natrvalo a na návštěvy chodila pro změnu ke mně. Neměla jsem ho prý opouštět, nezasloužil si to. Rozvrátila jsem rodinu a ještě se tím všude chlubím. Slovo od slova jsem jí zopakovala to, co mi tehdy řekla, ale práskla za sebou dveřmi. A k otci se opravdu odstěhovala, takhle velkému dítěti už v ničem nezabráníte. Za mnou sice jezdí, ale rozhodně to už není to, co to bývalo.
Hledala jsem radu u psycholožky a odešla s depresemi
Měla jsem pocit, že tohle už sama neunesu a objednala se na sezení k místní psycholožce. Čekala jsem soucit, možná i nějakou radu, když se jí se vším svěřím, ale místo toho na mě tahle odbornice nevybíravě zvýšila hlas. Co jsem si prý myslela, když jsem dceru učinila zodpovědnou za takové důležité rozhodnutí? Neuvědomuji si snad, že jsem ji nechala rozhodovat za sebe? A ona si přesně tohle teď vyčítá. Říká si, co by se asi stalo, kdyby odpověděla jinak. Táta s mámou by nebyli od sebe. Puberťáci přece ještě nejsou vyzrálé osobnosti, ale stále ještě děti…
Ani nevím, jak jsem se z ordinace vypotácela, ale bylo mi vážně mizerně. Měla jsem sto chutí jít si to někde hodit. Nejlepší kamarádka mi podstrčila antidepresiva a objednala k jiné psycholožce. Ta mi sice slova té předchozí potvrdila, ale šla na to mnohem opatrněji a s větším pochopením.
Teď už vím, že jsem udělala chybu. Nelituju toho, že jsem se rozvedla, ale toho, že jsem své dceři dala pocit, že je za všechno zodpovědná. Snažím se to napravit, ale jde to pomalu. Doufám, že ví, jak moc ji miluju a časem mi tuhle slabost odpustí. Vždyť já přece chtěla jenom jednat fér!! A takhle se mi to vrátilo…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Moje maminka mi asi v desíti oznámila, že se s tátou rozvede. Já tak moc brečela, že se rozhodla zůstat…nikdy si nepřestanu vyčítat, že je teď kvůli mě nešťastná, mohla být už 20 let šťastně rozvedená.