Po porodu druhé dítě odmítám: S manželem jsme byli spolu už nějakých 5 let, a tak jsme se také rozhodli pro dítě. Nebylo úplně snadné ho počít, protože jsme už nebyli nejmladší, mě bylo 30, Petrovi 36. Ale po roce zkoušení se nám to přece jen podařilo.
První trimestr
Byla jsem šťastná, ale zároveň nešťastná, protože mě potkaly snad všechny těhotenské nepříjemnosti. Nejdřív to byly nevolnosti, ale takové, že jsem nebyla vůbec schopná nic ráno pozřít, při sebemenším kousku jídla jsem hned běžela na záchod a celý první trimestr jsem prozvracela. Kromě toho mě trápil nízký tlak a prakticky všude jsem omdlévala a kolabovala. Od druhého měsíce jsem byla doma na neschopence, protože v tomto stavu pracovat opravdu nešlo.
Druhý trimestr
Když mě přešly těhotenské nevolnosti, zjistili mi těhotenskou cukrovku. Musela jsem držet dietu a chodit na kontroly častěji než ostatní těhotné. Aby toho nebylo málo, na ultrazvuku se gynekoložce něco nezdálo, a tak jsem musela podstoupit i odběr plodové vody, jestli je dítě v pořádku. Tam se naštěstí neprokázalo žádné postižení plodu.
Třetí trimestr
Blížil se termín porodu. Připadala jsem si jako velryba, nevešla jsem se ani zdaleka do svého oblečení, ale ani do těhotenského oblečení pro moji normální velikost. Přibrala jsem nejmíň 20 kilo, dál už jsem se odmítala i vážit.
Porod
A přišel den D. Nepříjemní poslíčci mě pronásledovaly už od noci, ale ráno kontrakce zesílily a dostavovaly se už po 5 minutách, a tak mě manžel odvezl do nemocnice. Tam mi ale řekli, že jsem otevřená sotva na 1 cm a ať se vrátím domů, bolesti rozeženu teplou sprchou, a přijedu, až budu mít kontrakce silnější a častější.
No, rozehnat se mi to moc nepodařilo, a tak jsme večer byli v porodnici znova. Už si mě tam nechali, protože viděli, že to asi přijde brzy. Ještě celou noc jsem však probděla mezi kontrakcemi, které se už skoro nedaly vydržet. Ráno mi dali nějaký urychlovač porodu – nevím, jak přesně se ta látka přesně jmenuje. To bylo ale mnohem horší. Kontrakce skutečně zesílily a bolely ještě víc jak předtím, což jsem si do té doby vůbec neuměla představit.
Takto jsem trpěla 2 hodiny. Pak se miminko konečně uráčilo narodit. Bolest to byla ještě větší než to všechno předtím, protože se rodilo sice hlavičkou napřed, ale obličejem nahoru – myslím, že se tomu říká abnormální rotace, a lékaři mi museli dost pomáhat.
Miminko
Z miminka jsem byla nadšená, už v porodnici jsem se snažila co nejvíc věcí pochytit od sestřiček i spolurodiček, které třeba už měly jedno dítě doma. Vůbec nic mi nepřišlo těžké. I kojení jako by mi šlo hned od začátku. Akorát na ten porod a ty bolesti jsem nezapomněla, jak se říká, že na to člověk zapomene.
Manžel by chtěl druhé dítě, já odmítám
A bohužel jsem na to těhotenství a bolest při porodu nezapomněla ani po dvou letech. Manžel už by si přál druhé dítě, ale já to neustále odmítám, protože si nedovedu představit, že bych to celé zvládla ještě jednou a navíc s malou Nikolkou, která vyžaduje mou pozornost téměř neustále. Možná jsem moc zhýčkaná, nebo mám práh bolesti příliš nízko, ale opravdu si nemohu pomoci.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
