Honba za dítětem nám málem zničila naše manželství: S Markem to byla láska na první pohled. Seznámili nás společní kamarádi. Jiskřička přeskočila a začali jsme spolu trávit stále více času. Měli jsme stejný pohled na svět, názory, a když už došlo na nějaké rozepře, tak jsme vždycky dokázali najít kompromis. Nebudu to prodlužovat, netrvalo dlouho a my se sestěhovali do společného bytu. Naplánovali jsme si svatbu přesně podle našich představ. Vždy jsem toužila být mladá maminka a Marek neměl nic proti miminku, začali jsme na něm hned pracovat.
Když se nedaří
Když po měsíci přišly mé dny a bylo jasné, že se nezadařilo, hlavu jsem si z toho nedělala. No tak se zadaří příští měsíc, jsme mladí a zdraví, ani ve snu mě nenapadalo, že by to mohlo být jinak. Uplynuly další tři měsíce a já jsem ráno v koupelně s nelibostí poznala, že snahy byly opět marné. To už mi v hlavě začal vrtat červík pochybností.
Ten večer jsme sedla na internet a trochu něco na toto téma nastudovala. S nově nabytým optimismem jsem koukla do kalendáře a spočítala si, kdy asi přichází plodné dny. Uvařila jsem dobrou večeři, koupila dobré víno, abych vytvořila co nejpříjemnější atmosféru. Marek se samozřejmě nenechal dvakrát pobízet. Jenže vysněné miminko stále ne a ne přijít.
Když ani po 6 měsících nebyly na těhotenském testu dvě čárky, začala jsem malinko panikařit. Marek byl pořád v klidu, neviděl v tom takový problém jako já. Skoro jsem si říkala, že mu to ani nevadí. Svěřila jsem se pouze nejlepší kamarádce, nechtěla jsem, aby rodina při každém našem setkání řešila, jestli se povedlo. Už takhle jsme poslouchali, jestli už oznámíme novinku.
Pro klid duše jsem se objednala na gynekologii, jestli není někde problém. „Jste úplně v pořádku,“ oznámil mi s úsměvem lékař. „Ale pro jistotu uděláme ještě několik vyšetření.“ Čekání na výsledky bylo dlouhé, když jsem opět seděla v ordinaci, lékař měl před sebou výsledky a mlčky je studoval. „Nevidím žádný problém, proč byste nemohla otěhotnět.“ No tak alespoň něco, říkala jsem si. „Musíte trochu polevit, urputná snaha je někdy na škodu, zkuste na to tolik nemyslet, půl roku není ještě žádná doba, ono to půjde, nebojte,“ uklidňoval mě. No jo, ale říkejte to někomu, kdo toho má plnou hlavu. Na větu, že musím být trpělivá a nemyslet na to už jsem byla alergická. Dostala jsem se do bludného kruhu.
Manžel
I když měl Marek pořád pochopení, bylo na něm vidět, že už trochu ztrácí trpělivost. Stala se ze mě urputná „snažilka“, přesně to, čemu jsem se vždycky smála. Proseděla jsem doslova hodiny na internetu a hledala všechny možné i nemožné babské rady, nejlepší polohy a tipy ostatních „snažilek“. Kupovala jsem různé vitamíny, čaje, které jsem nutila Markovi. Dokonce jsem mu začala mluvit do toho, co má a nemá jíst, jaké má nosit spodní prádlo. Milování nebylo potěšení, ale povinnost.
Marek začal chodit později z práce, často utíkal s kamarády posedět „na jedno“, zkrátka toho měl plné zuby. Naše konverzace se omezovala na ovulační testy, nejlepší rady jak otěhotnět a moje zoufalé nářky. Jednoho dne vše vyvrcholilo.
Když přišel Marek z práce, ani jsem mu pořádně neodpověděla na pozdrav, stačil si jen sundat boty a já už mu mávala před nosem ovulačním testem, že je to tady a teď hned musíme. Odstrčil mě od sebe: „Nezlob se, ale já už vážně nemůžu, tohle se nedá vydržet. Jsi úplně umanutá, stal se z tebe někdo jiný. Připadám si jen jako stroj na děti.“ Po těch slovech se zase obul a odešel.
Strašlivě jsem se urazila. Vrátil se asi za dvě hodiny, nepromluvila jsem s ním ani slovo. Tu noc spal v obýváku a já ji celou probrečela. Byla jsem na něj hrozně naštvaná. Ráno se se mnou pokusil promluvit, ale odpovědí bylo mrazivé mlčení.
Druhý den jsem přemýšlela o jeho slovech a musela uznat, že má pravdu. Muselo to prostě dojít až sem, abych si uvědomila, jak jsem se v posledních pár měsících chovala. Když přišel z práce domů, už jsem na něj čekala, abych si s ním promluvila. Bylo vidět, že se mu dost ulevilo.
Začali jsme pravidelně chodit do kina a do divadla, dokonce jsme každý pátek začali hrát squash. Dopřáli jsme si chvíle jen ve dvou, jeli jsme na prodloužený víkend, v zimě zaplatili welness pobyt. Nebylo to vůbec jednoduché, ale pomalu jsem přestávala 24 hodin myslet jen na to, jak otěhotnět. Hlavně jsem si uvědomila, že tímhle tempem bych Marka brzy otrávila natolik, že by šel štěstí hledat jinam.
Zázrak se sice nestal ze dne na den, chvíli jsme si ještě museli počkat, ale jednoho dne, koncem jara, jsem celá šťastná držela v ruce pozitivní těhotenský test. S prvním ultrazvukem jsem doslova běžela domů. Zpětně si uvědomuji, že jsme vlastně ještě měli štěstí. Klobouk dolů před všemi, kdo marně čekají i roky.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
