Každý z nás hraje v životě určitou roli, jejichž počet s přibývajícím věkem přirozeně narůstá. Nejprve je to role dítěte v rámci nejužší rodiny, poté role dítěte ve vztahu k širšímu okolí. Role bratra, sestry, role studenta. Následně třeba role manžela, manželky, matky, otce, role prarodičů apod. S rostoucím počtem interakcí s domácím a okolním prostředím životní role přibývají. A není jich zrovna málo.
Mezi životními rolemi panují až propastné rozdíly
I když tomu tak být nemusí, opak bývá pravdou. Vezměme si třeba chování dítěte v důvěrně známém domácím prostředí a fakt, jak se jeho chování změní ve školce, ve škole či mezi kamarády, na které chce zapůsobit. Obdobné je to i s námi dospělými. Sami jsme věčné děti svých rodičů, a tak se ve vztahu k nim často chováme jinak než ve vztahu k partnerovi.
Když se ocitneme v nechtěné roli
Povaha člověka se v čase vyvíjí. Utváří ji nejen hluboce zakořeněné vzpomínky a návyky z dětství (vč. určitých genetických předpokladů), ale také nové zkušenosti. Získané pozitivní a negativní informace, radosti a bolesti, vnější reakce na naše postoje – to vše zpracováváme a „měníme se“. Nejtěžší je zřejmě zůstat „stejný“ (pokud o to stojíte) i po řadě prožitých negativních událostí – ty mohou mít totiž na sehrávání našich rolí zásadní vliv.
Jak z toho ven
Máte-li najednou pocit, že ve svých rolích hrajete jinou úlohu, než byste chtěli (např. místo „hodného“ dítěte/partnera/rodiče „nepříliš hodné“ dítě/partner/rodič, zkuste se na situaci podívat z nadhledu. Ujasněte si, co vedlo k vaší proměně a zamyslete se, zda je ještě cesta zpět. Neptejte se „co by se muselo stát, aby to šlo“, ale „jak byste se měli chovat (vy) ve stresových situacích, které znovu nadejdou“, abyste zabránili další erozi vaší role.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Komentujte