Seznámení za klavírem: Jako otec dvou třináctiletých holčiček jsem si od života už moc nesliboval. Hodné děti, pěkný byt a milující manželka, i když musím uznat, že sex mezi námi už hodně dlouhou neproběhl. Bylo to na žádost z její strany a já to respektoval. Měla zkrátka svoje důvody a i když bych lhal, kdybych řekl, že mi společné milování nechybělo, nepřikládal jsem mu až takovou důležitost.
Ale naše dvě dcery byly jako voda a oheň. Zatímco Janička se zajímala o všechno moderní a její šatník i slovník přetékal současnými věcmi, Anička byla spíš jako vystřižená z dívčích románů. Jemná, stále zasněná a milující hudbu. Už od školky hrála na klavír a měla opravdu velký talent. A právě to byl kámen úrazu.
Zatímco Jana chtěla vystudovat obchodku a upíchnout se na nějaké pěkné místo v kanceláři, Aninným snem byla konzervatoř. O tom ale nechtěla moje žena ani slyšet. Tvrdila, že dnes se už hraním nedá uživit a skládáním hudby už vůbec ne. Nutila dceru, aby si vybrala nějakou „rozumnější“ školu. Já se naopak rozhodl Annu v jejím snu podporovat, i když o budoucím uplatnění jsem měl také své pochyby. Došlo to až tak daleko, že zatímco máma chtěla dceři hraní zakázat úplně (aby se konečně začala věnovat něčemu jinému), já ji o to poctivěji vozil na hodiny, když bylo třeba a všemožně ji podporoval, protože mi to prostě přišlo správné. Asi nemusím popisovat, že kvůli tomu u nás doma vznikalo často velké dusno.
Stejný názor měla i učitelka klavíru, se kterou jsem se dost často potkával. Několikrát jsme spolu byli i v blízké kavárně a probírali Anninu budoucnost. To naneštěstí neušlo mé ženě, která mě jedním dechem obvinila z nevěry a zároveň prohlásila, že jako manžel nestojím za nic, když nepodpořím její názor a vůbec si jí nevšímám. O měsíc později to korunovala sdělením, že se stěhuje ke kolegovi z práce (se kterým, jak jsem zjistil, se už dlouho scházela). Jana šla s ní, Anna zůstala se mnou. Přijali ji na její vysněnou konzervatoř a byla skutečně šťastná.
Já jsem krach manželství rozdýchával hodně dlouho, ale s Anninou učitelkou jsem na kávu chodit nepřestal. Společně jsme sdíleli pokroky mé dcery a měli radost z jejích úspěchů. A postupně jsme se rozhodli sdílet i více věcí a po mém rozvodu se nastěhovala k nám do bytu. Anně to nevadilo, jen si vymínila, že jí nebude muset říkat maminko. Nenutili jsme ji. Byli jsme rádi, že to přijala takhle. Jsme spolu šťastní, i když svatbu neplánujeme. Svou bývalou ženu jsem po rozvodu neviděl a Janu bohužel také ne. Prý se se mnou nechce vídat – dává mi celou tu situaci za vinu. Ale stále doufám, že se to jednoho dne spraví. Se sestrou se naštěstí schází stále, takže alespoň zprostředkovaně vím, že se jí daří dobře a nic jí nechybí. Přesto však svého rozhodnutí nelituji. Vždyť jsem zachránil nejenom Annin sen, ale i sám sebe.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
