Seznámení přes seznamku: Hned na úvod chci předeslat, že seznamkám jsem nikdy příliš nefandila a dodnes se k otázce seznamování přes internet stavím hodně rozporuplně. Zkoušela jsem to bezvýsledně půl roku. Moje požadavky byly celkem mírné, no posuďte sami: věk mezi 30-40, nekuřák, milovník zvířat a tatínek, kterému by nevadilo ujmout se cizího dítěte. Můj bývalý přítel totiž většinou z těchto vlastností neoplýval a opustil mě hned, jakmile se Jakub narodil. Prý byl moc uřvané miminko. I když jak se na to tak zpětně dívám, hodně problémů tam bylo už dřív. Jen já měla nasazené růžové brýle a jednoduše mi unikaly.

Když jsem získala odvahu zkusit to znovu, byly Jakubovi právě dva roky. Žádné vážné seznámení se ale zpočátku nekonalo. Já si chtěla dopisovat, zatímco muži měli zájem hlavně o brzkou schůzku a nejspíš i brzkou návštěvu mého bytu. Ne tak Filip. Vůbec mu nevadilo si se mnou psát. Skoro čtvrt roku jsem se odhodlávala přijmout jeho pozvání do kavárny, ale nakonec mi to nedalo. Pokaždé jsem si myslela, že se už neozve – a on přesto vytrval. A to mi vlastně docela imponovalo. Cítila jsem se dobývaná a dělalo mi to dobře.

Byl vysoký, blonďatý a se smyslem pro humor, tedy pravý opak mého bývalého. Jen tak mimochodem, fotografie na seznamce mu hodně křivdila – ne tak, jak to obvykle bývá, když čekáte hezkého svalovce a objeví se obrýlený tlouštík. Ve skutečnosti mi na ní připadal spíše ošklivý… Vlastně to ani nebyl můj typ, jak se říká. Přesto jsme spolu strávili nádherných pět hodin, během kterých mi vypověděl svůj životní příběh.

Byla jsem překvapená, jak moc se naše životy podobaly! Vystudoval gymnázium, během této doby mu umřela maminka a on se musel starat o mladší sestru. Vysokou školu nedokončil, ale podařilo se mu najít práci v knihovně. Já sice pracovala jako prodavačka, ale jinak všechno sedělo do puntíku. A pak, že se náhody nedějí. Tohle byla jedna v přímém přenosu! Opravdu moc a moc pěkně jsme si popovídali, vypili celou řadu kapučín a doslova vyjedli vitrínu se zákusky a chlebíčky.

Na příští rande mě pozval do restaurace (ani si netroufám odhadovat proč :). Nepadlo ani slovo o tom, kdy ho pozvu k sobě do bytu. Dokonce se vyptával na malého Jakuba a rozplýval se, jak moc má rád děti. Byl s tím skoro až otravný. Udělala jsem tedy malý test: když jsme se měli sejít potřetí, namluvila jsem mu, že mi na poslední chvíli nevyšlo hlídání a vzala Jakuba s sebou. Se železným klidem sledoval jeho povykování v jídelní židličce i následné běhání kolem stolu. Jakub je prostě odjakživa živý. Pak si ho vzal na klín a zkoušel ho zabavit, i když se mu to moc nedařilo a nakonec nás doprovodil až k autobusu a pomohl mi i s kočárkem dovnitř. A zase jsem čekala, že už se neozve, ale on mi napsal ještě téhož večera.

Byla jsem v sedmém nebi a do dalších schůzek se nenechala dvakrát pobízet. A už to nebyly jen kavárny. Kino, výstavy – ale i zoologická zahrada nebo dětský koutek. A tyhle aktivity prosím pěkně navrhoval Filip, aby se prý Jakubovi nestýskalo.

Byl k nám oběma opravdu velmi milý a vyklubal se z něj i báječný milenec. Dnes žijeme společně už druhým rokem a zatím nám všechno klape. Přemluvil mě dokonce, abych si dodělala vysokou školu, takže ze mě už brzy bude bakalář. A pak přijde na řadu on, protože podle jeho slov by měl vždycky mít na Jakuba čas alespoň jeden z nás, což by při souběžném studiu nešlo.

A za tohle všechno vděčím obyčejné seznamce – té, co jsem jí původně vůbec nevěřila a která mě už jednou zklamala. Filip je zkrátka skvělý a doufám, že nám to společně co nejdéle vydrží. Tak nám držte palce. Napodruhé už to přece vyjít musí!

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na