Ještě včera se vám batolily všechny děti u nohou, dnes najednou pomalu balí kufry a mizí v nedohlednu. Syndrom prázdného hnízda je popisován jako nepříjemný a depresivní pocit rodičů (většinou matky) tehdy, pokud jejich děti opouští společnou domácnost a snaží se osamostatnit v jiném prostředí. Možná ten pocit znáte, možná se ho už dnes, s batolecími dětmi u nohou, bojíte, možná se naopak nemůžete dočkat, až ta chvíle nastane, a vy si budete moci konečně užívat volných chvil jen pro sebe.
„Ptačí“ rodiče
Pokud vezmeme zmíněné sousloví doslovně, právě ti ptačí rodiče by některým z vás mohli jít příkladem. Oni své ptačí potomky přivedou na svět, obstarají jim výživu. Chrání je v době nejnutnější, a ptáčata odletí, a mnohdy se už nikdy nevrátí. Jistě, jsme lidé, takže přirovnávat se k ptačí říši nebudeme, ale určitý podnět bychom si vzít mohli. Především v tom, že děti nejsou majetkem rodičů. V určité chvíli je naprosto zdravé, správné a logické, že chtějí začít žít vlastní životy, i za předpokladu, že se odstěhují.
Každá rodičovská role má několik fází, dle věku dítěte se jejich role pozvolna mění. Od malého kojence, který na nás byl naprosto závislý, přes odřená kolena batolat a srdceryvný pláč, který se utišil vždy jen v náručí maminky. Až po pubertální výstupy dospívajícího adolescenta, který, přestože protestoval a vzpíral se, čisté ponožky a maminčiny kynuté knedlíky byly nakonec to nejlepší, co ho přitáhlo zpět k rodinnému plápolajícímu krbu.
„Jak mi to mohly udělat?“
Jakmile ale dítě přehoupne jistý věk (u každého je hranice někde jinde), začne najednou pociťovat, že by chtěl zkusit něco jiného, někde jinde a dělat určité věci jinak. Bohužel, mnohdy se setkává s velmi negativním přijetím ze strany rodičů, což bývá pro obě strany zbytečně stresující a náročné období. Pomineme horkou hlavu náctiletého studenta, který po ostřejší výměně názorů, demonstrativně balí kufry a ujíždí v tátově autě o tři bloky dál, přespat ke kamarádovi. Nyní myslím dospělého člověka, který má práci, partnera, touhu založit rodinu a prostě se jen postavit na vlastní nohy. Stejně tak sem spadá student, který touží se dál vzdělávat v zahraničí, nebo čerstvě odmaturovaná slečna, která má skvělou pracovní nabídku ve 100 km vzdáleném městě.
Takové a jim podobné situace jsou právě ty, u kterých musí rodiče zatnout zuby a svým dětem odchod dopřát. Řečmi typu: „Proč to udělaly?“, „To jsem se málo starala?“ nebo „To je vděk, tohleto…“, ubližujete nejen svým dětem, ale hlavně sobě.
Prázdné hnízdo? Ale vůbec ne…
Situace zpočátku nebude lehká. Zvláště maminky, které obětovaly celý svůj život rodině a dětem, se budou dlouho z odchodu dětí vzpamatovávat. Jedná-li se navíc o matky s nízkým sebevědomím, které nemají žádné zájmy, v manželství necítí oporu ani zázemí, tak právě takové se budou muset naučit mít nejdříve rády sami sebe. Bývá to běh na dlouhou trať. Nejdůležitějším krokem je akceptování celé situace, smíření se s ní a vnímání celého stavu jako nového začátku. Zpočátku bude stačit jít s kamarádkou na víno, postupem času přidejte lekce cizího jazyka nebo jógy a za pár týdnů klidně vyrazte s přáteli na prodloužený víkend. Zavzpomínejte, jaké jste měla koníčky a snažte se je opět obnovit. Měla jste ráda knihy? Dnes jich můžete půjčit stovky a číst jednu za druhou. Věnovala jste se ručním pracím? Nakupte bavlnky, vlnu, příze, jehlice a můžete začít pracovat. Třeba na výbavičce pro potenciální vnouče, člověk nikdy neví.
Necháte-li své děti odletět, máte velkou šanci, že se k vám budou s radostí, pokorou, láskou a vděkem rádi vracet. Pokud jim ovšem nedopřejete, aby si plnily své sny a staly se zdravými dospělými a sebevědomými jedinci, možná už se nikdy nevrátí. Protože i s přistřiženými křídly se dá létat. A to byste určitě nechtěli…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Komentujte