Máte doma malý uzlíček. Je krásný, roztomilý a nemůžete se na něj vynadívat. Ale ty večery. Každý večer se vaše milované děťátko mění v malého „tyránka“. Ne a ne zaspat. Volá nás svým pláčem a po spánku ani náznaku. A vy po celodenní láskyplné péči netoužíte po ničem jiném než si jen v klidu sednout. Co s tím? Malý tvoreček nás zcela oprávněně potřebuje. Ale vy jste taky jen člověk a cítíte se vyčerpaně. Na internetu lze najít spousty diskusí a maminky se dělí na dva tábory.
Zastánkyně Estivillovy metody na ní nedají dopustit. Popsal ji již zmíněný lékař ve své knize Dětská nespavost. Oficiální zdroj uvádí úspěšnost až 96%. Má naučit dítě samostatně usínat a nepřerušovaně spát. Nutno podotknout, že metoda je poněkud drastická a ne každý na ni má nervy. Spočívá dát po všech stránkách zaopatřené děťátko do postýlky, když začne plakat, v pravidelných intervalech za ním chodit, intervaly prodlužovat. Neřeší však potřebu miminka na blízkost maminky. Podle názoru některých odborníků miminko přestane plakat, protože se lidově řečeno zlomí, maminka zkrátka nepřijde, tak přestane plakat. Metoda není stará, byla spíše odrazem toho, že ženy se vracely brzo do práce a tak potřebovaly samostatnější miminko. Pravdou je, že se od metody spíše opouští.
Jaké jsou argumenty proti vyplakání
Odpůrkyně argumentují přirozenými potřebami miminka a potřebou maminky reagovat na pláč miminka. Miminko se nás nesnaží manipulovat a trápit, nebudí se bez důvodu. Může se cítit opuštěné, je mu zima, má žízeň a pláč je jediný komunikační prostředek. Nebo jen chce naši blízkost, zvláště miminka po těžkých porodech a císařském řezu, která byla separována, vyžadují více kontaktu. Metoda vyplakání sice nemá žádné doložitelné dopady na psychiku, na druhou nikdo není schopen prokázat opak.
Závěrem lze říci, že každé miminko není stejné, na každé platí něco jiného. Maminka jistě časem přijde na způsob, jak miminku pomoci k lepšímu spánku, bez drastických opatření.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
„Metoda vyplakání sice nemá žádné doložitelné dopady na psychiku, na druhou nikdo není schopen prokázat opak.“ Domnívám se, že těch studií je už mraky. Lze sledovat hodnoty stresových hormonů, tam lze nádherně vidět, co děti prožívají!
Ale každý jsme zodpovědní za svá rozhodnutí, nechť si i rodiče zodpovědně sami vyberou cestu, kterou chtějí děťátko provázet.