Podle statistik má imaginárního kamaráda 30-60 % dětí v předškolním věku. Imaginární kamarád s vámi snídá, obědvá, večeří, chodí na výlety, běžně s vámi funguje celý den. Některé maminky znejistí, jestli je to ještě vůbec normální. Dítě dokáže popsat co má přesně na sobě, povídá si s ním, koukají spolu na TV, ale vy ho nevidíte.

Psychologové říkají, že je to naprosto normální jev dětského věku. Všeobecně se lidé domnívají, že imaginární kamarády si vytváří jen děti, které jsou osamělé, něco je trápí, nahrazují si tak vlastně skutečné sociální kontakty. Podle zjištění to není zcela pravda. Neviditelné kamarády si vytváří i společenské děti s dostatkem sociálních kontaktů. Vymyslet si neviditelného kamaráda souvisí také s kreativitou, dítě má volný čas a tak to pro něj může být zábava.

Při orientaci ve skutečném světě si dítě takto může vypomáhat. Pomáhá mu vypořádat se s náročnými situacemi a interpretuje si realitu, aby jí porozuměl. Je to kamarád, který si s ním hraje, utěšuje ho, povzbuzuje v úspěchu a taky s ním třeba jen mlčí. Navíc na něj často svádí rozbité věci a jiné lumpárny. Jindy mu může pomoci vydržet náročné situace, nástup do školy, hádky rodičů, narození sourozence.

Kamarádi často dětem napovídají, jak se mají zachovat. Tím, že si dítě vytvoří imaginárního kamaráda, má možnost trénovat konverzaci, různé role, nápady a abstraktní myšlení.

Nemá smysl dítěti kamaráda zakazovat, většina jich vymizí, s tím jak dítě roste. Většinou jsou neškodní. Jsou ale situace, kdy začne neviditelný kamarád být nepřátelský až obtěžující, tady by rodiče měli zbystřit a pátrat po tom, co se děje. Stejně tak v situaci, kdy začne vyplňovat až moc velký prostor v životě a jedinec není schopný odlišit realitu od fantazie.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na