Bolest je nepříjemný subjektivní pocit, který se nedá objektivně změřit či jinak zmapovat. Stupeň bolesti se dá sice zjistit na speciálních stupnicích, kdy dotyčný posuzuje sílu bolesti od nejmenšího po největší číslo, vždy jde ale o pocit daného člověka. A jelikož každý člověk je jiný, stejně tak jiné je i vnímání stejné bolesti.
Proč vlastně bolest vzniká?
K bolesti dojde tehdy, když se podráždí nervová zakončení ve tkáních, tzv. nociceptory, čili receptory bolesti. Pokud se právě tyto receptory podráždí, nervové dráhy, vedoucí od nociceptorů až k mozku, informují naše neurony o bolestivém dráždění a my si uvědomíme, že nás právě zrovna něco bolí.
Stejná bolest = dva odlišné světy
Jak je ale možné, že stejná bolest způsobí odlišné vnímání u dvou různých lidí? Celý proces vnímání bolesti je dán již od útlého dětství. Zde hraje hlavní roli výchova a potažmo rekce rodičů na situace spojené s bolestivými nehodami. Pokud si malý Jiřík ve třech letech poprvé odře kolo na tříkolce, je jasné, že ho to bolí. Zde je důležitá správná reakce okolí.
Neměla by nastat situace, která z něj nebude dělat chudáčka tisíciletí, ale zároveň by nemělo dojít ani k tomu, aby se dítě bálo projevit svoje emoce a bolestivou reakci.
Nejvhodnější je být u něj a být k dispozici, aby si mohl v první, nejbolestivější, fázi postěžovat a poplakat. Ve finále ho to mnohdy ani tolik nebolí, ale spíše potřebuje dodat jistotu, že to bude všechno dobré a na tříkolce klidně zase zítra pojede.
Nechte dítě vyplakat, úměrně věku ho utěšte a zároveň chvalte, že je šikovný, jak to krásně zvládá. Poté ho ujistěte, že se nic hrozného nestalo, odřené koleno spolu ošetřete a jako velkému hrdinovi dejte pirátskou náplast. Zároveň mu ale oznamte, že už nechcete vidět slzičky, protože kolínko je obvázané a bolest je pryč.
Budete-li malému hrdinovi navíc během ošetření, povídat, jak vy jste spadli a jak jste vyváděli, společně se zasmějete, což dodá dítěti pocit, že jste na stejné vlně. Pochopí, že i vy, jeho velký vzor, nejste neomylní, a přesto fungujete dál.
Ukažte dětem, že i ten největší chlapák občas pláče a trpí bolestí. Zakazovat dětem pláč a tvrdit, že to nic není, v dětech podvědomě vyvolává pocit méněcennosti a slabošství, pokud ony někdy plakat budou.
Časem pod taktovkou takového vzoru začnou svoje emoce schovávat pod tvrdou slupku své osoby a vyrostou z nich často velmi necitelní jedinci, kteří jsou ale v jádru neuvěřitelně zranitelní. Jsou přesvědčeni o tom, že člověk musí vydržet vše a slzami si hojí rány jen „bábovky“. Opak však bývá často pravdou…
Důvěra nade vše
Svému dítěti vždy vše věřte. I kdyby bylo na první pohled jasné, že ten škrábaneček ani nemůže cítit, ale ono tvrdí, že ho to fakt bolí, věřte mu. Jakmile jednou projevíte vůči jeho trápení nedůvěru či posměch, zraníte jeho city, což on si bude velmi dobře pamatovat a už nikdy vás do své bolestivé dušičky nevpustí.
Vše je zakódované v hlavě
Na vnímání bolesti má tedy nemalý podíl vliv rodiny a prostředí, ve kterém dítě vyrůstalo. Zároveň však záleží na osobnostním rozpoložení jedince. Lidé, kteří jsou spíše introverti, tedy ti tišší a samotářští, budou stejně klidně snášet i bolest. Bolest je bude zužovat uvnitř, ale navenek nedají téměř nic znát. Oproti tomu extroverti, tedy ti, co chtějí hlásat světu každou drobnost, budou ve vnímání bolesti velmi hlasití, s často přehnanými emocemi.
Svou roli hraje i práh bolesti. Tedy jakási pomyslná hranice, při jejímž překročení, začne dotyčný vnímat bolestivé podněty. Tato hranice je u každého člověka „položena“ jinde, proto je odlišná i intenzita bolesti u dvou různých lidí. Dobrou zprávou je, že odolnost proti bolesti se dá trénovat, takže pokud je někdo v dětství malý „bolestínek“, postupem času se z něj může lehce stát velký „tvrďák“.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
