Proč je výchovný prostředek moc nemluvit: Dnešní rodič moc mluví. Desetkrát vysvětlí a stokrát připomene. Nakonec nezapomene výchovně pokárat či domluvit. Dítě vedené tímto stylem si paradoxně často vytvoří obranný mechanismus a jeho mozek vypíná ve chvíli, kdy rodič spustí. Při udávání pokynů a trvání na nich platí zlaté pravidlo – méně je někdy více. Dost teorie, ukážeme si to prakticky.
-
Nemluvme zbytečně
Rodiče často bezmyšlenkovitě chrlí věty, upozornění a pokyny jeden za druhým. Příště než zase spustíme příliv slov, mnohokrát celkem bezvýznamných, zapřemýšlejme. To znamená nepřipomínat dítěti věci, které možná už udělalo. „Vezmi si tu bundu! Aha, ty už ji máš na sobě. Dobře, dobře.“ Nezahrnovat abstraktními doporučeními „Dej na sebe pozor. Nelítej zase jako zběsilý. Víš dobře, jak se má slušné dítě chovat, že?“ Dítě neví, co si pod těmito glosami představit, a tak si nepředstavuje nic.
Mnohokrát máme tendenci zcela automaticky komentovat, co má dítě udělat. „A až si dohraješ, tak si ty hračky budeš muset uklidit. No a kam patří ta autíčka. Podívej, ještě je něco na zemi. A hned potom podáš zubní pastu, že?“ Je dobře, že jste o krok napřed, ale dítě se pravděpodobně soustředí na činnost, kterou právě provádí, a pokud už rituály trénujete dlouho, nejspíš také tuší, co bude následovat. A když se přece jen zasekne, chvíli vyčkejte. Dítě není hloupé a často na věci přijde samo. Rozvíjí to jeho samostatné uvažování a navíc má pak ze sebe dobrý pocit.
-
Zadejme pokyn jednou a zblízka
Pokud po dítěti něco chceme, zastavme ho v činnosti, ujistěme se, že nás vnímá, a sdělme, co potřebujeme. Pokud budeme něco hulákat z kuchyně za zvuku digestoře na dítě, které si hraje s auty, úspěch bude minimální.
-
Občas ignorujme
Děti zkouší, kam až mohou zajít. Často velmi dobře vědí, jak jsou věci správně, ale přesto nás s oblibou testují. Ve chvíli, kdy dítě ví, že si má před jídlem umýt ruce, ale začne vyhlašovat „Nebudu si mýt ruce.“, přichází chvíle na pravidlo mlčeti zlato. Když totiž tuto provokaci ignorujeme, máme celkem slušnou šanci na úspěch. Dítě to zkusí ještě párkrát, pak zjistí, že jeho vzdor nikoho nezajímá, a má-li činnost zafixovanou, provede ji. Ne tak, když na něj hned spustíme: „No to si teda budeš mýt ruce. Tak se to přece dělá! Nebo chceš snad chytnout nějakou nemoc? Když si je neumyješ, tak nebude po obědě zákusek.“ To je voda na dětský mlýn. Začne nekonečná diskuse, ze které rodič většinou nevyjde se ctí.
-
Používejme přirozené důsledky
Když dítě rozbije kamarádovi hračku, ztratí žákovskou knížku nebo nechce dojíst oběd, není výchovně nejúčinnější mu do hlavy takzvaně vymluvit díru. Využijme přirozené důsledky. Kamarádovi hračku spravíte místo dívání se na pohádky nebo zajdete koupit novou a odečtete něco z kapesného. Novou žákovskou knížku by si mělo jít dítě zařídit samo, to bude pro něj dostatečně nepříjemné. Nechce dojíst oběd? Další jídlo bude až svačina (nějaká neoblíbená) nebo oběd dojí právě místo chutné buchty. Zkusme méně mluvit a více chytře konat.
Při výchově někdy mluvíme často a zbytečně. Ale nastane mnoho situací, kdy je třeba si s dítětem sednout a věci probrat. V těchto chvílích mluvte a naslouchejte. Jde o nejcennější investici do vašich dětí.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
