Ve třídě chce většina dětí podobné oblečení, řeší stejné hry, poslouchá stejnou hudbu nebo touží po věcech, které právě získaly pozornost ostatních. Jenže pak je tu dítě, které jde opačným směrem. Nechce značkové oblečení, odmítá dělat to, co dělají spolužáci, schválně si vybírá jiný účes, jiné zájmy nebo se nechce účastnit aktivit, které jsou mezi ostatními oblíbené. Rodiče si někdy začnou klást otázku, zda se jejich dítě nesnaží příliš upozorňovat nebo proč má potřebu být za každou cenu jiné. Potřeba vybočovat z kolektivu ale nemusí být známkou problémového chování. Za výraznou odlišností může být touha po samostatnosti, potřeba uznání, snaha chránit si vlastní identitu nebo jednoduše přirozená osobnostní odlišnost.
Touha nebýt jako ostatní se navíc v průběhu dětství mění. Zatímco menší dítě může chtít být jiné proto, že si chce prosadit vlastní vůli, dospívající často řeší mnohem hlubší otázku: „Kdo vlastně jsem?“ Dětská individualita se proto může projevovat velmi různě a není dobré automaticky předpokládat, že dítě, které se nechce přizpůsobit, má problém se začleněním. Někdy naopak potřebuje od rodičů slyšet, že být jiné není chyba a že vlastní názor může mít stejnou hodnotu jako názor většiny.
Ne každé „já nechci“ je vzdor
Rodiče mohou být zvyklí vnímat odmítání jako formu vzdoru. Dítě nechce stejnou bundu jako ostatní, nechce chodit na kroužek, který navštěvují spolužáci, nebo se odmítá účastnit společné aktivity, a dospělý v tom může vidět zbytečnou komplikaci. Někdy však dítě pouze velmi silně prožívá potřebu rozhodovat o sobě. Potřeba samostatnosti u dětí je přirozenou součástí vývoje a postupně se zvětšuje s věkem. Dítě si potřebuje vyzkoušet, že může mít vlastní preference a že nemusí automaticky přijímat vše, co mu nabídne okolí.
Rozdíl je především v tom, zda dítě svou odlišnost prožívá spokojeně, nebo zda ji používá jako obranný štít. Pokud řekne, že nechce stejnou mikinu jako ostatní, protože se mu jednoduše nelíbí, není důvod z toho dělat problém. Pokud ale opakovaně zdůrazňuje, že se musí od ostatních lišit, protože by jinak nebylo dost zajímavé, může být užitečné věnovat pozornost tomu, co se odehrává pod povrchem. Potřeba být jiný může někdy souviset také s nejistotou a hledáním vlastního místa mezi ostatními.
Za výraznou odlišností může být touha po přijetí
Na první pohled může působit zvláštně, že dítě, které odmítá zapadnout, ve skutečnosti touží po přijetí. Tyto dvě věci však nejsou v rozporu. Některé děti se snaží získat pozornost tím, že jsou jiné, protože zjistily, že právě odlišnost jim pomáhá získat ve skupině určitou pozici. Mohou být „ten, který se nebojí“, „ta, která se obléká úplně jinak“ nebo „ten, který má vždycky vlastní názor“. Potřeba uznání se tak může skrývat i za chováním, které vypadá jako demonstrativní odmítání většiny.
Dítě nemusí vědomě přemýšlet stylem „budu se lišit, aby si mě ostatní všimli“. Často jde spíše o postupně vytvořený způsob fungování. Pokud dítě zjistí, že mu určitý styl chování přináší pozornost, respekt nebo obdiv, může ho začít používat častěji. Proto je dobré sledovat nejen samotnou odlišnost, ale také reakce okolí. Někdy totiž právě spolužáci nebo dospělí dítě nevědomky utvrzují v tom, že jeho role „outsidera“ nebo „rebela“ je to, co mu přináší hodnotu.
Když dítě nechce být součástí davu za žádnou cenu
Existují děti, které mají přirozeně silnou potřebu autonomie. Nerady kopírují ostatní, snadno si vytvoří vlastní názor a nevadí jim, pokud se jejich volba liší od většiny. Takové dítě může být později velmi samostatné, protože se naučilo rozhodovat podle vlastního přesvědčení. Individualita dítěte v tomto případě není něco, co by bylo potřeba potlačovat. Naopak může být velkou předností, pokud se zároveň naučí respektovat odlišnost ostatních.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z potřeby být sám sebou stane potřeba být proti všem. Dítě může například automaticky odmítat návrh jen proto, že s ním přišel někdo jiný, schválně porušovat pravidla nebo zesměšňovat děti, které se chovají podle skupiny. Tady už nejde pouze o individualitu, ale také o schopnost fungovat ve vztazích. Respekt k ostatním totiž neznamená vzdát se vlastního názoru. Znamená umět říct „já to mám jinak“ bez potřeby dokazovat, že ostatní se mýlí.
Vlastní styl může být zdravým hledáním identity
Především v období dospívání se odlišnost stává důležitým způsobem sebevyjádření. Účes, oblečení, hudba, způsob trávení volného času nebo názory mohou být prostředkem, kterým mladý člověk zkoumá, kým chce být. To, co rodič považuje za výstřední, může být pro dítě velmi důležitou součástí hledání identity. Hledání vlastní identity není proces, který by měl probíhat podle přesně stanoveného návodu. Součástí dospívání je také zkoušení různých rolí a někdy i jejich rychlé střídání.
Rodiče přitom nemusí každou novou podobu dítěte schvalovat, aby ji mohli respektovat. Je možné nastavit hranice týkající se bezpečnosti, slušnosti nebo rodinných pravidel a současně nechat dítěti prostor pro vlastní vkus. Věta „nelíbí se mi to, ale chápu, že se ti to líbí“ může být mnohem užitečnější než výsměch nebo zákaz všeho, co se odlišuje od běžného standardu. Dítě se tím učí, že vlastní názor může existovat vedle názoru někoho jiného.

Pozor na odlišnost, která zakrývá osamělost
Přesto není vhodné automaticky předpokládat, že každé dítě, které stojí stranou, je jednoduše originální osobnost. Někdy může být odmítání kolektivu důsledkem toho, že se dítěti nedaří navazovat vztahy. Pokud například tvrdí, že ostatní děti jsou hloupé, nudné nebo povrchní, může tím zakrývat skutečnost, že se mezi ně nedokáže začlenit. Odmítání skupiny může být potom způsobem, jak si uchovat sebeúctu. Je jednodušší říct „já o ně nestojím“, než si připustit „mrzí mě, že mě mezi sebe nechtějí“.
Rodiče by proto měli sledovat širší souvislosti. Má dítě alespoň jednoho kamaráda? Těší se do školy? Dokáže mluvit o tom, co prožívá? Vyhledává společnost, nebo se jí dlouhodobě vyhýbá? Sociální vztahy dítěte jsou důležitější než to, zda se obléká stejně jako ostatní. Samotná odlišnost není problém, ale dlouhodobá izolace, smutek nebo výrazný strach ze společenských situací už mohou být signálem, že dítě potřebuje větší podporu.
Rodič nemusí dítě přinutit zapadnout
Přirozenou reakcí rodiče může být snaha dítěti pomoci „zapadnout“. Může mu vysvětlovat, že by mělo být trochu normálnější, oblékat se jako ostatní nebo se přestat tolik odlišovat. Jenže tlak na přizpůsobení může mít opačný efekt. Dítě může získat pocit, že jeho přirozené vlastnosti nejsou přijatelné, a místo zdravé sebedůvěry začne svou identitu přizpůsobovat očekávání okolí.
Mnohem užitečnější je rozlišovat mezi odlišností a chováním, které druhým ubližuje. Pokud dítě poslouchá jinou hudbu, má neobvyklý koníček nebo nechce kopírovat módu spolužáků, není důvod ho měnit. Pokud však svou odlišnost používá k ponižování ostatních, provokování nebo porušování pravidel, je na místě jasná hranice. Být sám sebou totiž neznamená mít právo dělat druhým cokoli. Právě schopnost spojit vlastní svobodu s ohleduplností je důležitou součástí dospívání.
Místo otázky „proč jsi jiný?“ hledejte skutečný důvod
Rozhovor s dítětem může odhalit mnohem více než kritika jeho chování. Pokud se například nechce účastnit společné aktivity, je užitečné zjistit, zda mu aktivita opravdu vadí, nebo zda se bojí, že nebude dost dobré. Pokud odmítá oblečení, které nosí ostatní, může jít pouze o vlastní vkus, ale také o snahu vytvořit si ve skupině určitou pozici. Komunikace s dítětem by proto měla být spíše zvědavá než obviňující.
Pomoci mohou otázky typu: „Co se ti na tom nelíbí?“, „Je ti příjemné být jiný než ostatní?“, „Vadí ti, když se od tebe někdo liší?“ nebo „Máš pocit, že tě ostatní respektují takového, jaký jsi?“ Dítě nemusí odpovědět okamžitě a někdy ani samo přesně neví, proč určité věci dělá. Důležité je vytvořit prostor, ve kterém nemusí svou odpověď obhajovat. Teprve potom se může ukázat, zda jde o zdravou potřebu individuality, nebo o způsob, kterým dítě řeší nejistotu, odmítnutí či problémy ve vztazích.
Jinakost nemusí být problém, který je třeba odstranit
Dítě nemusí být stejné jako ostatní, aby bylo v pořádku. Právě schopnost mít vlastní názor, zájmy a vkus může být důležitou součástí jeho osobnosti. Úkolem rodičů není vytvořit dítě, které dokonale zapadne do kolektivu, ale pomoci mu najít rovnováhu mezi individualitou a respektováním ostatních. Může být jiné a současně empatické. Může odmítnout většinový názor a přitom naslouchat. Může mít vlastní styl a zároveň si vytvořit pevné vztahy.
Nejdůležitější proto není otázka, proč dítě nechce být jako ostatní, ale co mu jeho odlišnost přináší. Pokud díky ní vyjadřuje svou osobnost, cítí se dobře a dokáže navazovat vztahy, není důvod ji potlačovat. Pokud se za ní naopak skrývá osamělost, nejistota, strach z odmítnutí nebo potřeba neustále získávat pozornost, stojí za to dítěti pomoci najít bezpečnější způsob, jak získat své místo mezi ostatními. Být jiný totiž nemusí znamenat stát mimo. Dítě se může naučit, že nemusí kopírovat dav, aby někam patřilo, a zároveň nemusí odmítat všechny kolem sebe, aby zůstalo samo sebou.


















