Dnes se setkáváme v 1. třídě se dvěma různými metodami, jak naučit děti číst a psát. Tou klasickou a všeobecně rozšířenou je analyticko-syntetická metoda, tou novější a zatím méně rozšířenou je metoda genetická. Podívejme se na obě a přibližme si jejich výhody i nevýhody. Zároveň se pokusíme zjistit, která z nich je vhodnější pro vaše dítě a proč.
Analyticko-syntetická metoda
Tato metoda je zaměřena na to, aby děti analyzovaly slova na hlásky a slabiky a z hlásek a slabik pak synteticky skládaly slova. Děti se učí slabikovat (lo-ko-mo-ti-va). Při analyticko-syntetické metodě se učí číst i psát společně všechna čtyři písmena (malé tiskací, velké tiskací, malé psací a velké psací). To je samozřejmě časově náročné na osvojení, a tak největší nevýhodou této metody je to, že děti čtou a píšou uměle vytvořené a mnohdy nesmyslné texty (Máma má malé sele.)
Genetická metoda
Metoda je poměrně nová a je zaměřena na pomalé a postupné učení. Děti se učí z písmen skládat slova a slova rozkládat na písmena (l-o-k-o-m-o-t-i-v-a). Učí se číst a psát nejprve jen velká tiskací písmena, což je časově rychlejší, a tak děti do Vánoc čtou plnohodnotné texty (psané samozřejmě velkými tiskacími písmeny). Až ve druhém pololetí začínají s psacími písmeny, a to ve čtení i psaní. Výhodou je samozřejmě například to, že děti do Vánoc zvládnou všechny hlásky a mohou samy například napsat dopis Ježíškovi. Nevýhodou jsou velmi dlouhá slova, která dítě při hláskování snadno zapomene.
Srovnání obou metod
Obě metody mají samozřejmě své výhody a nevýhody. Analyticko-syntetická je ze začátku časově náročnější a nese s sebou riziko čtení textů bez smyslu, zatímco genetická metoda přináší své ovoce poměrně brzy a od začátku se čtou texty, které děti zaujmou. Velkou nevýhodou je samozřejmě to, že metody již z principu nejde kombinovat.
Pro jaké děti je vhodná analyticko-syntetická metoda
Analyticko-syntetická metoda je obecně vhodná pro děti, které mají vůbec smysl pro analytické činnosti, baví je matematika, jsou spíš „vědecky“ založené, nevadí jim poněkud umělé dělení slov na slabiky.
Pro jaké děti je vhodná spíš genetická metoda
Genetická metoda je obecně vhodná spíš pro děti umělecky, popř. sportovně založené. Také pro děti, které chtějí všechno zvládnout rychle. Dělení slov na jednotlivá písmenka je pro děti v zásadě přirozenější.
Celkově však můžeme říci, že každé dítě se naučí číst jak analyticko-syntetickou, tak genetickou metodou, i když někomu to půjde rychleji a někomu zase pomaleji. Obvykle stejně není možné na žádost rodičů přeřadit dítě do jiné třídy/školy jen na základě toho, že preferujete jinou metodu čtení. Proto doporučujeme ještě před začátkem školní docházky, resp. před samotným zápisem do školy zjistit, jakou metodou se na dané škole vyučuje.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Chybí mi tu srovnání ještě s metodou Sfumato, která se také hojně učí..
Dobrý den, článek je pěkný, aktuální, ale v jedné věci chybný a to zcela zásadně. Genetická metoda čtení není novější. Pokud byste lépe studovala, zjistila byste, že s touto metodou přišel do škol již Josef Kožíšek ve třicátých letech a byla mnohem více rozšířená než metoda analyticko syntetická. Až v padesátých letech byla upozaděna se zaváděním jednotné školy a nařízením, že všichni budou učit stejně a přesně podle osnov. Je to v běžně dostupných pramenech uváděné. Mystifikujete tak rodiče.
Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem.
Tak třeba to bylo myšleno tak, že používáním v porevoluční době, tj. po roce 1989, je novější. Do té doby bylo vše stejné pro všechny, viz zmíněné jednotné osnovy. Stejně si myslím, že důležitější je, kdo učí, než jakým způsobem.
O genetice jsme ve škole dlouho uvažovali, ale zatím nejsme zcela přesvědčeni. Naopak máme z poslední doby zkušenosti, že některé děti vedené genetikou, stále ve třetí třídě šeptají jednotlivá písmenka než přečtou slovo. U syntetiky mi opravdu vadí nesmyslné a demotivující texty. Tady kdyby autoři učebnic a písánek zapracovali, tak by to bylo lepší.
Měl jsem to štěstí, že jsem začal chodit do první třídy v roce 1952 a zažil tak poslední rok bez Slabikáře (Má-ma má E-mu. My má-me ma-so. Ó jé, my se má-me.), jen s modrou čítankou menšího formátu. Číst jsme se učili zřejmě genetickou metodou. Psali jsme tiskacím písmem patkovým, jak byla tištěná i čítanka, zpočátku tužkou, a to velká i malá písmena, takže při čtení a psaní nám písmena dávala hned smysl. Současně jsme měli tzv. krasopis – psaní do sešitu s širokými linkami. V tomto sešitu jsme začínali svislými čárkami o určitém sklonu doprava, pak vlnovkami, obloučky, smyčkami atd. – nácvik jemné grafomotoriky. Potom přišla jednotlivá psací písmena. Výsledek byl, že na konci první třídy v podstatě všichni uměli číst (dvě třetiny dětí plynule) a psát tiskacím i psacím písmem. Paní učitelky (měli jsme celkem tři) akcentovaly při čtení dechovou techniku, důraz na předložky, interpunkci aj. Dnes na to ka.lou.
A to jsem chodil do trojtřídní školy na vesnici (1. ročník samostatně, pak 2.+4. a 3.+5.). Od 1. třídy čtu všechno, na co přijdu. A analyticko-syntetickou metodou čtení jsem se setkal u bratra o dva roky mladšího, který se díky této metodě moc číst nenaučil a čtení se nestalo jeho zálibou. Psaní tiskacím písmem již bylo zrušeno.
Když dnes píši rukou, je to v podstatě Comenia Script bez paní Lencové.