„Tak pozdrav babičku.“ „Dej tetě pusu.“ „Řekni strejdovi ahoj, vždyť ho znáš.“ Pro mnoho rodičů jsou podobné situace velmi dobře známé. Dítě se schová za rodiče, odvrátí hlavu, odmítne podat ruku nebo jednoduše mlčí. Dospělí kolem něj mohou být překvapení či zklamaní a rodič se najednou ocitne mezi dvěma tlaky: nechce, aby jeho dítě působilo nevychovaně, ale zároveň nechce dítě nutit do kontaktu, který je mu nepříjemný. Otázka tedy zní, kde končí slušné chování dítěte a začíná jeho právo rozhodovat o vlastním těle a osobním prostoru.
Odpověď není tak jednoduchá, že by dítě buď mělo vždy poslechnout, nebo naopak nikdy nemuselo nikoho pozdravit. Dětské hranice je možné respektovat a současně dítě postupně učit společenským pravidlům. Zásadní je rozlišovat mezi pozdravem a fyzickým kontaktem. Dítě můžeme vést k tomu, že je slušné člověka pozdravit, ale není nutné vyžadovat pusu, objetí nebo jiný dotek. Právě schopnost říct „nechci“ a vědět, že toto rozhodnutí bude respektováno, je důležitou součástí bezpečí dítěte.
Pozdrav není povinnost k doteku
Rodiče někdy spojují pozdrav s fyzickým kontaktem. Dítě má podle jejich představy přijít k babičce, dát jí pusu, obejmout ji a ještě odpovědět na několik otázek. Jenže každá z těchto věcí je něco jiného. Pozdrav dítěte je společenské gesto, zatímco objetí nebo polibek představují fyzický kontakt. Dítě může zvládnout jedno a odmítnout druhé, aniž by to znamenalo, že je nevychované.
Je proto možné dítěti říct, že když někoho potkáme, můžeme ho pozdravit slovem, zamáváním nebo třeba úsměvem. Současně ale nemusí automaticky následovat objetí. Pokud dítě nechce babičce dát pusu, není potřeba ho držet za ruku a k polibku ho přinutit. Souhlas dítěte s dotekem má význam i v rodinném prostředí. Dítě se tím učí, že jeho tělo patří jemu a že má právo rozhodovat o tom, kdo se ho dotýká.
„Dej babičce pusu“ může vytvořit úplně jiný problém, než rodič zamýšlí
Pro dospělého může být požadavek na pusu nebo objetí naprosto nevinný. Je to přece babička, dědeček nebo teta, tedy člověk, kterého rodina zná a má ráda. Pro dítě však může být situace úplně jiná. Někdy je příbuzný málo vídaný, má výrazný hlas, objímá příliš pevně nebo přichází příliš blízko. Jindy dítě jednoduše potřebuje více času, než si na člověka zvykne. Dětská potřeba odstupu nemusí být známkou odmítání rodiny.
Když rodič dítě opakovaně nutí k fyzickému kontaktu, může mu nechtěně předat zprávu, že přání dospělého je důležitější než jeho vlastní pocit. Dítě se pak může naučit, že když dospělý chce objetí, musí své nepohodlí ignorovat. Přitom právě schopnost rozpoznat vlastní hranici a říct „ne“ je dovednost, kterou bychom u dětí měli podporovat. Respektování tělesných hranic proto není rozmazlování ani rezignace na výchovu.
Slušnost se dá učit i bez nucení
Respekt k dětským hranicím neznamená, že dítě nemusíme učit slušnému chování. Naopak je dobré mu vysvětlit, že když někoho potkáme, je vhodné ho nějakým způsobem pozdravit. Nemusí přitom jít o jediný správný způsob. Malé dítě může zamávat, starší může říct „ahoj“ a pokud je mu příjemné podat ruku, může tak učinit. Výchova ke slušnosti může být založená na vysvětlení a příkladu, nikoli pouze na příkazu.
Rodič může například říct: „Babička přišla, můžeš ji pozdravit. Chceš říct ahoj, nebo jí zamávat?“ Dítě tak dostává jasnou informaci, že pozdrav očekáváme, ale zároveň má možnost zvolit formu, která je mu příjemná. U staršího dítěte lze vysvětlit také důsledky společenského chování: když člověka ignorujeme, může to působit odmítavě nebo zraňujícím způsobem. Empatie u dětí se ale rozvíjí především vysvětlováním a zkušeností, ne nucením k fyzickému kontaktu.
Některé děti potřebují nejprve „zahřát motor“
Především menší děti mohou po příchodu na návštěvu potřebovat několik minut, než začnou komunikovat. Rodič přijde s dítětem do místnosti a okamžitě se na něj sesype několik lidí, kteří ho chtějí přivítat, ptají se, co dostalo ve škole, a současně ho chtějí obejmout. Pro některé děti je taková pozornost jednoduše příliš intenzivní. Plaché dítě se může stáhnout, přestože později po chvíli samo začne s příbuznými komunikovat.
V takové situaci může pomoci dát dítěti čas. Rodič nemusí jeho mlčení omlouvat desetkrát před celou rodinou ani dítě nutit, aby okamžitě předvedlo svou společenskou stránku. Stačí klidně říct: „Potřebuje chvilku, potom se přidá.“ Pokud dítě získá zkušenost, že nemusí být okamžitě středem pozornosti, může se paradoxně osmělit rychleji. Respekt k temperamentu dítěte neznamená, že se dítě nikdy nenaučí komunikovat. Znamená, že jeho vývoj nebudeme zbytečně urychlovat tlakem.
„Proč jsi takový?“ dítěti nepomůže
V rozpacích rodiče někdy řeknou věty, které dítě označí před ostatními. „On je hrozně stydlivý.“ „Ona se vždycky předvádí, když má někoho pozdravit.“ „On je prostě divný.“ Pro dospělého to může být jen vysvětlení situace, dítě si však takovou nálepku může zapamatovat. Dětské sebevědomí se vytváří také prostřednictvím toho, jak o něm mluví jeho nejbližší.
Mnohem vhodnější je popsat konkrétní situaci bez hodnocení dítěte. Místo „on je stydlivý“ lze říct „potřebuje chvíli, než si zvykne“. Místo „nechce se chovat slušně“ můžeme říct „dnes nechce podat ruku, ale může pozdravit“. Takový přístup dítě neponižuje a zároveň ukazuje ostatním, že jeho chování má svůj důvod. Pozitivní komunikace s dítětem může významně ovlivnit to, zda se začne postupně otevírat, nebo se naopak před lidmi ještě více uzavře.

Co dělat, když příbuzní trvají na objetí?
Největší problém někdy nevzniká mezi rodičem a dítětem, ale mezi rodičem a ostatními dospělými. Babička může být smutná, že ji vnouče nechce obejmout. Teta může dítěti říkat, že „pusa přece nic není“. Dědeček může trvat na podání ruky. Rodič se pak může dostat do nepříjemné situace, protože nechce příbuzného ranit, ale zároveň nechce překročit hranice dítěte.
Je možné uznat pocity příbuzného a současně respektovat dítě. „Vím, že bys ho ráda objala, ale teď nechce. Až bude chtít, přijde samo.“ Taková věta neříká, že dítě má právo všechny ignorovat. Pouze jasně odděluje náklonnost od povinného doteku. Dítě může babičce dát najevo, že ji má rádo jiným způsobem – může jí zamávat, něco jí ukázat, sednout si vedle ní nebo jí později samo nabídnout objetí. Nucený kontakt přitom není potřeba.
Odmítnutí příbuzného nemusí znamenat, že ho dítě nemá rádo
Dospělí mají tendenci chování dětí interpretovat ze svého pohledu. Pokud dítě odmítne obejmout babičku, může babička nabýt dojmu, že ji nemá rádo. To ale nemusí být vůbec pravda. Dětské projevy náklonnosti jsou často jiné než ty dospělé. Některé děti svou náklonnost vyjadřují slovy, jiné chtějí být blízko, jiné něco vyrábějí nebo druhému člověku něco přinesou.
Dítě navíc nemusí mít stejný vztah ke všem příbuzným. Může být velmi otevřené vůči jednomu člověku a rezervované vůči jinému. Pokud se s někým vídá pouze několikrát do roka, není překvapivé, že potřebuje více času. Důvěra dítěte se nemusí vytvořit automaticky jen proto, že jde o člena rodiny. I příbuzný je pro dítě konkrétní člověk, ke kterému si vztah postupně buduje.
Kdy už nejde jen o běžnou ostýchavost?
Určitá míra ostychu je běžná, zejména v novém prostředí nebo před lidmi, které dítě dobře nezná. Rodiče by ale měli zpozornět, pokud je odmítání komunikace velmi výrazné, dlouhodobé a zasahuje i do dalších oblastí života. Pokud dítě například téměř vůbec nemluví s lidmi mimo nejužší rodinu, výrazně se vyhýbá sociálním situacím nebo prožívá při setkáních silný strach, může být vhodné situaci konzultovat s odborníkem. Dětská úzkost se totiž někdy může projevovat právě vyhýbáním se kontaktu.
Pozornost si zaslouží také náhlá změna. Pokud dítě dříve příbuzné běžně zdravilo a objímalo a najednou začne mít z určité osoby strach, odmítá se k ní přiblížit nebo se při jejím příchodu výrazně mění jeho chování, není vhodné ho do kontaktu nutit. Neznamená to automaticky, že mu daný člověk ublížil, ale náhlá změna chování dítěte je důvodem k citlivému rozhovoru a pozorování situace. Dítě by mělo vědět, že může rodiči říct, pokud mu někdo nebo něco není příjemné.
Učme děti říkat „ne“, ale také respektovat „ne“ druhých
Jedním z nejlepších způsobů výchovy je jít dítěti příkladem. Pokud chceme, aby dítě respektovalo hranice ostatních, musíme respektovat také jeho vlastní. Když řekne, že nechce obejmout babičku, můžeme jeho rozhodnutí přijmout a zároveň mu ukázat jinou možnost. Stejný princip platí opačně. Respekt k hranicím není licence k tomu, aby dítě druhé lidi úmyslně ponižovalo nebo ignorovalo.
Dítě se může učit jednoduchému pravidlu: „Nemusíš nikoho objímat, když nechceš, ale můžeš člověka pozdravit jiným způsobem.“ Postupně tak pochopí rozdíl mezi vlastním právem na tělesné hranice a základními pravidly společenského chování. Výchova bez nátlaku neznamená výchovu bez pravidel. Znamená hledání způsobu, který dítě učí respektu, aniž bychom při tom nerespektovali jeho samotné.
Někdy stačí dát dítěti možnost volby
Dítě může být mnohem ochotnější spolupracovat, pokud nemá pocit, že je do něčeho tlačeno. Místo příkazu „Dej babičce pusu“ může rodič nabídnout několik možností: „Chceš babičce říct ahoj, zamávat jí, nebo jí podat ruku?“ Pokud dítě nechce ani jednu variantu, může rodič situaci uzavřít a později se k ní vrátit. Volba dítěte mu poskytuje kontrolu nad situací a současně ho učí, že společenský kontakt může mít různé podoby.
U starších dětí je možné jít ještě dál a mluvit o tom, proč se některé formy pozdravu očekávají. Dítě tak postupně pochopí společenská pravidla nikoli jako nesmyslné příkazy dospělých, ale jako způsob, kterým lidé dávají najevo respekt. Cílem není vytvořit dítě, které automaticky obejme každého příbuzného. Cílem je vychovat člověka, který umí pozdravit, komunikovat, odmítnout nepříjemný kontakt a zároveň respektovat odmítnutí druhého.
Nejlepší výchova nemusí být ta, kterou vidí celá rodina
Rodiče mohou mít někdy pocit, že musí před příbuznými ukázat, že jejich dítě je slušné. Jenže výchova není divadelní představení pro babičku, tetu ani sousedy. Pokud dítě odmítne objetí, není potřeba z toho před celou rodinou dělat velkou scénu. Klidná reakce často udělá více než dlouhé přesvědčování. Dětské hranice a slušnost se totiž nemusí navzájem vylučovat.
Dítě může postupně pochopit, že pozdravit člověka je hezké a ohleduplné, ale jeho tělo není něco, o čem rozhodují ostatní. Právě tato kombinace je pro budoucí život velmi cenná. Dítě, které se naučí říct „nechci obejmout“ bez pocitu viny, má větší šanci rozpoznat nepříjemné situace i později. A dítě, které se zároveň naučí zdravit a brát ohled na pocity ostatních, získává důležitou dovednost pro zdravé mezilidské vztahy.
Dítě nepotřebuje být nucené, aby se naučilo respektu
Když dítě nechce zdravit, mluvit nebo se objímat s příbuznými, není potřeba okamžitě rozhodnout, že je nevychované. Stejně tak není nutné rezignovat na všechna společenská pravidla. Mnohem užitečnější je rozlišovat, co po dítěti skutečně požadujeme. Pozdrav můžeme podporovat jako projev slušnosti, zatímco objetí a polibek nemusí být povinnou součástí rodinného setkání.
Dítě se postupně učí společenským pravidlům především pozorováním, zkušeností a vysvětlováním. Když rodič respektuje jeho tělesné hranice, zároveň mu ukazuje, že respekt funguje oboustranně. Nejde tedy o to vychovat dítě, které nikdy nikoho neobejme nebo se odmítá s kýmkoli bavit. Jde o to, aby vědělo, že slušnost neznamená povinnost nechat na sebe sahat a že odmítnout dotek není drzost. Zdravé sebevědomí totiž nevyrůstá z toho, že dítě vždy udělá přesně to, co po něm dospělí chtějí, ale z vědomí, že může být ohleduplné k ostatním a současně si dokáže chránit vlastní hranice.


















