V současné době stále více škol (asi ¼) dává přednost výuce matematiky podle profesora Hejného, ale ve stejné míře se objevuje také kritika tohoto postupu, která se opírá zejména o špatné výsledky dětí u přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia, popř. u státních maturit z matematiky. Jaký je vůbec rozdíl mezi metodami?
Předně musíme upozornit, že tento článek si neklade za cíl důkladný rozbor obou metod, jen přináší postřehy, které se mohou hodit rodičům při rozhodování o škole, kam dítě přihlásit.
Klasická matematika
Klasickou matematiku není třeba nijak zvlášť představovat, prošli jsme si jí asi všichni, někomu nevadila, někomu se dokonce líbila, někomu nepřirostla k srdci nikdy. Klasická matematika pracuje s přesnými čísly a vzorci, spousta věcí se je potřeba naučit nazpaměť (malou a popř. i velkou násobilku, vzorečky apod.). Děti, které jsou i v současné době vyučovány touto metodou mívají lepší výsledky při přijímacích zkouškách na víceletá gymnázia i další typy středních škol. Je to dáno však i tím, že mají určitý dril a jednotlivé úlohy zvládají rychle.
Matematika podle Hejného
Matematika podle profesora Hejného je metoda známá již mnoho desetiletí, ale do popředí zájmu veřejnosti a škol se dostala v podstatě až po roce 1989. Dává důraz na logické myšlení, celkový rozvoj dítěte, na to, že každý žák si může najít svou cestu k výsledku atd. Podle Komenského bychom ji mohli zařadit do postupů známých pod pojmem „škola hrou“. Děti, které jsou v současné době vyučovány touto metodou, mívají výborné výsledky v různých typech matematických olympiád, ale často zaostávají za ostatními dětmi při přijímačkách na víceletá gymnázia – a nejčastěji z časového důvodu, protože nestihnou všechny úlohy.
Daly by se tyto dvě metody nějak skloubit
Abychom neodsuzovali žádnou z těchto metod, pokusíme se spíš nastínit, zda by se obě metody nedaly naopak nějak skloubit – a to ve prospěch dětí, rodičů i učitelů. Sčítání a odčítání se podle Hejného metody zpočátku učí tzv. krokováním – děti dělají kroky dopředu a dozadu a podle toho sčítají či odčítají odpovídající počet kroků. To zcela určitě podporuje logické myšlení. Jakmile ale bezpečně pochopí, jak sčítat a odčítat, je jistě možné dávat jim „obyčejné“ příklady na papíře či do sešitu, aby se naučily i potřebné rychlosti. Totéž se týká i násobení. Příklady typu 3×3 je možné řešit na prstech či kostkách, ale jakmile děti pochopí princip násobení, není důvod nepředložit jim tabulku s malou násobilkou, aby se ji zkrátka a jednoduše naučily nazpaměť, a tím urychlily své počítání.
Nejspíš tedy vždy bude záležet na učiteli, který dokáže s matematikou pracovat tak, aby děti bavila a zároveň se ji naučily.
A co z toho vyplývá pro vás, rodiče? Zajímejte se o to, jakými metodami se na vaší škole učí. Diskutujte s učiteli i s vedením školy, když se vám něco nelíbí (a samozřejmě i když se vám naopak něco líbí).
Více článků najdete na portálu mamci.cz
No klasický algoritmus písemného násobení a dělení se bez znalosti malé násobilky neobejde a jde efektivně použít jen, když ji člověk zná prakticky zpaměti. Samozřejmě jde ledacos nahradit kalkulačkou, ale je to jen náhrada možná na úrovni strojového čtení textu pro nevidomé. Naopak velká násobilka je úplně zbytečná. Vzorečky se v matematice moc pamatovat nemusí, stačí jen rychle odvozovat, ale kdo to umí, tak si to většinou i pamatuje. Pro získání určité matematiké výkonnosti je zapotřebí toho mnoho spočítat, odvodit, a to i v oblasti, kde se nepostupuje podle návodu. Přesto se při tom musí brát zřetel na čas, za který se úloha vyřeší, tedy žák by si měl osvojit i postupy časově efektivní. No já bych se spíše přikláněl k dobře provedené klasické výuce. Ta vůbec nevylučuje odvozování, názornost, vysvětlování, nápad, samostatnost v postupu, alternativní postupy atd.
Hejného metoda je nesmyslem už z principu (dobrá je tak v prvnícho dvou ročnících ZŠ, zeptejte se učitelek na I. stupni), nás učili klasicky a všichni jsme se počítat naučili i bez Hejného. Počty jsou relativně jednoduchá disciplína, horší je to s matematikou. Existují jedinci a není jich málo, kteří prostě matematiku nedají, nemají pro ni buňky. Proto říkám, že povinná maturita z matematiky je pitomost, za bolševika byla jen na gymnáziích, ostatní střední školy ji měly jen jako volitelný předmět. A žilo se. Sice už mám na tuto zhovadilost děti velké, ale mít prcky, tak bych je do školy s Hejným nedal. Moje extchýně učitelka tu metodu dva dny docela intenzívně studovala se závěrem, že ty sešitky je nejlepší umístit do sběrných surovin… 🙂
Na klasické matematice mi poněkud vadí to naservírované vzdělávání – je to tak a tak, opakujte to po mně.
Mé starší dítě má chatrnou paměť čili násobilka nazpaměť byl velký problém. Ač se tedy učí “ po klasicku“, museli jsme mu najít nějakou jinou metodu. Než tedy zvládl konečně si násobilku zapamatovat, používal sčítání, snadnou násobilku pěti jako nástřel výsledku, násobilku devíti jako plus deset a mínus jedna, apod.
A často narážím na problém, že sice se ve škole naučí, co má dělat, ale vlastně si to neumí představit. Tak jsme u zlomků stříhali dorty, u násobení desetinných čísel krájeli půlku jablka napůl, že je to čtvrtka jablka nebo si kreslili plošku ve čtverci 10*10, aby to viděl, proč 0,2*0,2=0,04, což se mu zdálo divné, u záporných čísel lze použít ježdění výtahem a spoustu věcí děti vlastně už vědí, jen je pošťouchnout. A také by bylo fajn důsledně ukazovat, že to, co vypadá jinak, je vlastně pořád totéž, jen zapsané jinak, aby to bylo kratší a rychlejší, pokud se rozumí, jak se to má spočítat. Násobení je vlastně takové sčítání, mocnění je vlastně násobení, atd. a nedělat z matematiky kovbojku.
Pokud dítě dokáže rozlousknout problém, má to větší váhu pro skutečný život, než všechny ty úspěšně absolvované zkoušky.
Chtělo by to určit priority, co že to vlastně chceme, resp. co bychom měli chtít. Učení pro učení je veliká ztráta drahocenného času.
Dobrý den, musím se přiznat, že matematika dle profesora Hejného mi přijde velmi náročná a složitá. Faktem zůstává, že při prvním kontaktu s tímto druhem výuky mi chyběla patřičná průprava. Psala jsem domácí úkol z matematiky s dcerou své kamarádky a upřímně jsem se fakt hodně zapotila, než jsem pochopila, jak se dostat k výsledku. Na stranu druhou já se rychle odčítat a přičítat naučila na hřbitově bo mě zajímalo, kolika let se lidé napsaní na náhrobcích dožili. Pro někoho to může být trošku morbidní, ale pro mě je to přirozený proces zvídavosti a nalezení osobního mechanismu, jak rychle vypočítat věk lidí. Takže za mě, pokud je dobrá edukace, tak proč nevyučovat techniku profesora Hejného.