Život na venkově: S manželem jsme bydleli v paneláku v Praze a měli 2 děti. Docházelo nám, že to není udržitelná situace, protože jsme chtěli bydlet blízko přírody, vést děti k péči o zvířata. Nezanedbatelným důvodem byl i čistší vzduch na venkově a možná méně šikany na venkovských školách než na těch velkých městských.
Když myslím venkov, tak nemám na mysli nějakou novou vesnici nebo satelit, ale opravdu venkov, nejlépe samotu. Takové místo jsme skutečně po kratším hledání našli. Jednalo se o menší statek, ke kterému patřilo pole a část lesa. Jedinou nevýhodou bylo, že statek byl před rekonstrukcí.
Jak to zvládneme? Dohodli jsme se, že si zatím ponecháme byt v Praze, kde budeme bydlet, a o víkendech jezdit na statek a ten svépomocí opravovat. Přes léto to bylo super, krásná relaxace, děti si hrály na zahradě a my se pustili do díla. Opravili jsme zdi domu i stodoly, spolu s odborníky jsme opravili střechy. Sami jsme zvládli postavit plot. Přes zimu jsme statek nechali odpočívat a smířili se se životem v hlavním městě.
Na jaře jsme se ale už stěhovali do „nového“. Přes letní měsíce se tu bude dát bydlet a vše potřebné do zimy dokončíme. Prodej bytu nám poskytl dodatečné peníze, které jsme použili na vybavení, vymalování, nakoupení zemědělských strojů i zvířat – zatím jsme si pořídili slepice, králíky a ovečky.
Děcka byla nadšená, pomáhaly nám krmit zvířátka, králíčky a ovečky si pořád hladí. Pořád se ptají, co zvířátka papají, co mají nejraději a jestli budou moc na ovečkách jezdit… Musela jsem je zklamat, ale slíbila jim poníka, pokud se nám bude dařit.
Problém byl jen s tím, že já zůstala s dětmi doma a pokračovala v opravách a úpravách, také jsem se starala o zahradu, pole a zvířata. Manžel chodil dál do práce – dojížděl do Prahy, ale měli jsme jen jeden plat. Kvůli tomu šlo všechno pomaleji.
Další problém nastal tehdy, když měla starší dcera nastoupit do školy. Škola byla od nás vzdálená 10 km a musela bych ji denně dovážet tam i zpátky. I z tohoto důvodu, ale i z důvodu, že domácí vyučování je z mnoha důvodů pro děti dobré a efektivnější, jsem se rozhodla malou učit doma. Zjistila jsem, že na první stupeň mi stačí maturita, takže to nebude problém.
Se začátkem domácího vyučování se ale mnoho věcí změnilo. Ráno jsem vstávala v 5 hodin, abych stihla nakrmit zvířata, potom jsem vzbudila děti, starší dceru začala učit a mladší dceru jsem vždy musela nějak zabavit, aby nám do učení nepovídala. Někdy se taky učila s námi, když ji to bavilo. Pak byl ale problém s obědem, obvykle jsme obědvaly až třeba ve 2 hodiny odpoledne, protože spolu s učením dětí jsem nemohla vařit. Odpoledne si děti hrály a já pracovala na zahradě a na poli, nebo co bylo doma potřeba opravit.
Večer jezdil manžel unavený z práce a pomáhal mi aspoň o víkendu. To se snažil udělat všechno, na co přes týden nebyl čas, takže byl po víkendu unavenější než před ním.
Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Po jedné větší vichřici bylo mnoho pokácených stromů v našem lese. Protože jsme byli vlastníky lesa, museli jsme je na vlastní náklady odklidit a navíc vysadit nové stromky. To všechno stálo peníze, kterých bylo čím dát tím méně. Kolikrát jsme se i kvůli penězům hádali. Původně jsem si myslela, že si zvířat pořídíme víc a budeme žít z toho, co nám vyprodukují (vajíčka, maso atd.) A že nějaké přebytky i prodáme a tím zase vyděláme další peníze. Ale ono to není tak jednoduché, jak si člověk představuje ve městě. Když je pak vydán všanc takové příležitosti, tak si někdy uvědomí, že přecenil svoje síly.
Do města už bych se vrátit nechtěla, ale tenhle náročný život asi taky nebudeme moct žít až do stáří. A navíc až děti vyrostou, bude jim vůbec takovýto styl života stačit? Na druhý stupeň už je budu muset dát do školy, protože to bych sama doma nezvládla…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
