Tchyně mi neustále mluví do výchovy mých dětí: Mělo mně to napadnout hned, jak jsme s mým manželem začali chodit. Když jsme přišli na návštěvu k jeho rodičům, jeho maminka měla vždy nějakou tu poznámku po ruce: „Už máte nejvyšší čas (na to mít děti).“ „Podívejte, Simonka (manželova sestra), ta už má dvě děti.“ „Nečekejte moc dlouho, ať vám to ještě jde.“ apod. Nepřikládala jsem tomu příliš váhy, nechávala to plavat a říkala si, vydrž, vždyť na návštěvu nechodíme zas tak často.
Po narození miminka
A pak se nám první děťátko narodilo. Bylo to překrásné miminko, holčička, pojmenovali jsme ji Eliška. Tchyně byla jedna z prvních, která se na ni přišla podívat už do porodnice. „Proč jí nedáš na hlavičku čepičku, ať nenastydne, je tady průvan.“ „Ty jí nekojíš přesně po třech hodinách?“ Byla jsem ráda, když babička konečně odešla a já měla zase klid.
Vrátila jsem se domů z porodnice po čtyřech dnech, protože jsme obě byly v pořádku a Eliška krásně přibírala. Užívala jsem si ty první dny, protože i manžel měl dovolenou a vypomáhal, jak se dalo. Kojení mi naštěstí nedělalo problém, asi proto, že jsem byla fakt spokojená maminka a bez stresu. To se ale mělo časem změnit.
Další návštěva tchyně proběhla, když byl podzim. Zrovna jsem se chystala na procházku s kočárkem, když mě chytla ve dveřích – nikdy si příliš nedělala hlavu s tím, aby se ohlásila dopředu. Já to ale tentokrát uvítala a vzala babičku na procházku. Místo pochvaly, jak malá krásně roste, jaký máme pěkný kočárek a že s ní chodím ven za každého počasí, však přišly další výtky: „Není málo oblečená?“ „Měřila jsi teplotu v kočárku?“ „Doufám, že ji nenecháváš spát venku v kočárku, když tak fouká.“ Už jsem byla fakt zoufalá a večer si stěžovala manželovi.
Manžel
Ten jen mávl rukou, že taková byla maminka vždycky a že si to nemám tak brát. Vždyť kolikrát ji uvidím? Anebo ať zkusím zeptat se jí na něco sama – ona bude mít námět na přemýšlení a přestane s nevyžádanými radami.
To jsem taky zkusila – hned při další návštěvě: „Babičko, neporadila byste mi, jak Elišce uplést svetr? Kdysi jsem pletla, ale takto malé kousky nikdy.“
Tchyně se usmála, protože pletení byla její velká vášeň. Hned mi to začala vysvětlovat a i názorně ukazovat. Byla jsem ráda, protože jsem opravdu chtěla malé uplést svetřík na zimu. Po skončení návštěvy jsem se hned pustila do pletení a libovala si, že opravdu bylo upuštěno od nevyžádaných rad. Radovala jsem se však předčasně.
Nevyžádané rady zdaleka neskončily
Na další návštěvě babička viděla můj rozpletený kousek a hned měla plno rad, které už se stejně nedaly využít: „Měla jsi začít na 40 ok, ne na 30.“ „Tady se ti to nějak nepovedlo.“ Povzdechla jsem si. Asi to nemá cenu. A nádavkem jsem dostala ještě další upomínku: „Neměla bys už malé dávat příkrmy, my jsme dávaly příkrmy už od 4. měsíce…“
Bohužel to neskončilo s kojeneckým obdobím. Babička nám mluví do všeho a snaží se naše děti vychovávat za nás. Když Ela začala chodit, málem nám sama nainstalovala záslepky do zásuvek a zábranu na schody a doprovodila to slovním doprovodem ve smyslu, jak jsme nezodpovědní.
A když se mi narodilo druhé dítě, ještě navíc ke všem poznámkám kroutila hlavou, jak to, že jsem tak neschopná a nedokážu se postarat o dvě děti najednou (když ona vychovala čtyři)…
Tak já už vážně nevím. Manžel už mi na svou maminku nic lepšího neporadil a já jsem také s rozumem v koncích. Poradíte?
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Je zajímavé, že na tchyni více nadávají muži než ženy, ale více stížnosti čítám od manželek. Jistě tu svou roli hraje názor na výchovu dětí; obecně si však nemyslím, že matky manželů jsou horšími tchyněmi než matky manželek. Asi je to 50:50.
Zvláštní? Jak mohla tak hloupá tchýně vychovat tak úžasného manžela? Vycházím z předpokladu, že si mladá paní vzala úžasného manžela. Vždy se mluví o matce manžela, ale matka manželky je v pořádku. Ono je občas těžké mladé maminky rozdychat. Kňučí jak nic nestíhaji. Promiňte dámy. Zatím žádnou snachu nemám
Řekněte jí,že to jsou Vaše děti.Pokud chce pomoci,že budete ráda.Ale ať Vám do toho nemluví.Jí by se taky určitě nelíbilo kdyby jste jí kecala do její domácnosti.Musíte jí to říct jinak se z toho zblázníte a zničíte si manželství.Měl by pomoci i manžel.Měl by říct svý mámě ať se Vám neplete do výchovy.
Snad není problém si s babčou dát kafe a hodit řeč ?
Druhého člověka pravděpodobně moc nelze předělat. To by vás musel mít nejspíš za vzor aby se vědomě změnil. Nejlepší je se povznést nad nevyžádané rady a uvědomit si, že ve skutečnosti nejde o nic podstatného. Připustit si, že jsou to blbosti a prostě se učit takové věci nevnímat.
Moje tchýně mi nikdy do ničeho nemluvila. Naši synové ji nezajímali do té míry, že se na ně nepřijela podívat ani do porodnice ani domů. Viděla je poprvé až zhruba v měsíci, kdy jsme s nimi dojeli sami. Podotýkám, že bydlela 3 km od nás. Nikdy s nimi nestrávila ani hodinu sama, nedojela za nimi, když byli nemocní, měli narozeniny. Zbytečně jsme ji zvali na školní besídky či maškarní plesy apod. Když jí starší syn hrdě ukazoval vysvědčení na konci první třídy, tak mu řekla, že ji to nezajímá. Nikdy je neviděla hrát fotbal, chytat ryby, závodit. Nikdy nepátrala, na jakou střední se chystají, nenervovala se v termínech přijímaček ani maturit. Zkrátka, byla babičkou jen dětem své dcery. No a přišla doba, kdy už své vnuky ani nepoznala na ulici.
Přesně takové hloupé řeči vede moje matka. Tchýně je zlatá. S tou se bavím úplně normálně, nerýpe.
Jen vydržet a udržet vztahy na dobré úrovni. Všechno se časem usadí. Dělejte vše podle sebe a nenechte se rozhodit. Já si pamatuji jak naše babička poučovala děti o pedofilech…, občas jsem jí také něco řekla od plic, ale lepší bylo mlčet, než poslouchat její výčitky nebo pláč.
Jste mekka. Ja bych ji srovnala a jestli se ji neco nelibi at nechodi. Potrebujete ji snad? Bud bude slapat jak si urcite vy a prestane kafrat nebo at si chodi za detma svoji dcery. Plati to, co jako rodice povazujete za spravne vy. Muzete si za to sama ze je tak oprskla..
Každá rada, o kterou člověk nepožádal, není radou. Pokud budete mít pocit, že potřebujete poradit, tak se zkrátka zeptáte. S tchýní to mám podobně a možná ještě hůře. Když byli děti malé, tak jsem věčně slyšela, proč to děláš takhle, tohle nedělej je to zbytečný a ty chudáčku nestíháš máš toho hodně a ještě se nezapomene zeptat, jestli jsem vařihla, aby hlavně měl její syn (manžel) co jíst. Po nějaké době se začala starat jestli si spoříme (hlavně manžel) a to byl opět oheň na střeše, že si spoří málo, že to takhle nejde atd. Všechno co člověk udělá, je špatně a sebenší chybičky si okamžitě všímá a při nejbližší příležitosti Vám bodne kudlu do zad. Tváří se jako že to s námi myslí dobře a přitom tohle všechno nasvědčuje manipulativnímu chování, se kterým člověk nic neudělá. Zkoušeli jsme to po dobrém i po zlém a nic z toho nemá smysl. Když začala osočovat moji rodinu, jak žijou atd., tak už jsem to nevydržela a vyhodila jí. Neviděla nás půl roku, až jednoho dne sama přišla a dost neotřele se omluvila. Od té doby jí vídám jen ze slušnosti a děti pokud chcou, tak babičku navštíví. S jejím chováním nedokázal ani manžel nic udělat, i když jí několikrát rázně řekl „nestarej se, do toho ti nic není“, několikrát se s ní i pohádal a ona se druhý den dokázala chovat, jako že se nic nestalo. Bohužel Vám mohu poradit jen jedno a to omezit styk na minimum a nebo jí nastavit hranice a říct jí, že takhle teda ne. Je to těžké, ale člověk k tomu jednou stejně dojde. Přeju pevné nervy.