Tchýně mě nesnášela: Někdo nemá štěstí na přátele, jiný na rodiče a já na tchýni. Zkrátka jsem nebyla snacha podle jejích představ. Podsaditá nevýrazná brunetka, kterou si její syn – šikovný a talentovaný sportovec a navíc budoucí majitel rodinné firmy – nabrnknul kdesi na výletě. Co na tom, že jsme se měli opravdu rádi a tuhle vášeň sdíleli spolu se vším všudy.
Ano, turistiku jsme měli se Zdeňkem společnou a já opravdu nemůžu za to, že mě ani pravidelné výšlapy po horách a hradech nedokáží zbavit mojí oplácanosti. Co já už vystřídala diet a různých výživových směrů. Ne, nejsem vyloženě tlustá, ale do štíhlé krásky mám taky daleko. Co se dá dělat. Někdo to tak prostě má. Ona to ale nechtěla pořád pochopit. A to nebylo zdaleka jediné, v čem jsme se neshodly. Otce Zdeněk neměl, umřel už před mnoha lety. Občas jsem si tak trochu jízlivě pomyslela, zda za to nemohlo právě manželčino ustavičné sekýrování. Ale mlčela jsem a snažila se tvářit co nejpřívětivěji.
Ale Zdeněk si mě nakonec prosadil. Dvě mladší sestry ze mě sice moc nadšené nebyly, ale bydlely daleko, takže to moc nevadilo. Ale když jsme začali uvažovat o svatbě, tchýniny útoky se zhoršily. Neustále jsem poslouchala, jak jsem mizerná hospodyně a jak ničím jejímu synovi život. Bylo to hrozné. Manžel mě naštěstí chápal a podporoval a celá situace ho velmi mrzela. Návštěvy jsme ale omezili na minimu a z nadšeného plánování obřadu také tak nějak sešlo. Prostě jsme se rozhodli čekat, až se to trochu usadí. Nikam jsme nespěchali, takže vlastně o nic nešlo.
Jednoho dne jsem po návratu z delšího výletu našla na telefonu šest zmeškaných hovorů z neznámého čísla. Byla to tchýně. Co zase chce, baba jedna? Pomyslela jsem si. Ale to množství pokusů o hovor mě zarazilo, to obvykle nedělala. To asi bude něco extra, říkala jsem si a vážně koketovala s myšlenkou si její číslo prostě vymazat nebo dát do blokovaných. Alespoň na čas. Porucha telefonu, znáte to…
Ale nakonec mi to nedalo a zavolala jsem zpět. Chvíli jí trvalo, než mi to zvedla. S pláčem líčila, že jí doktoři našli nádor ve střevě a že bude muset na operaci a na ozařování. Dcery sem prý přijet nemůžou a netuší, kdo se o ni bude starat. Povedená rodinka, vážně. Najednou jsem jí dobrá. Ne, nic jsem neslibovala, Spíše jen kývala a nakonec popřála hodně štěstí a řekla, že mě to mrzí.
Když přišel Zdeněk domů, všechno jsme probrali. Volala i jemu a prosila, jestli by se o ni nemohla Anička postarat, že má velký strach. Tak najednou jsem byla Anička a ne nána, která není na nic dobrá. Mlelo se to ve mně a nejradši bych jí zavolala zpátky a řekla něco pěkně od plic. Zdeněk mě ale přesvědčoval tak dlouho, až jsem na to opečovávaní nakonec kývla. Koneckonců v naší rodině to bylo tradicí. Bylo normální zůstat se starou tetou doma nebo navštěvovat dědečka v nemocnici, co nejčastěji to šlo (bohužel tam nakonec zemřel, ale udělali jsme pro něj opravdu všechno, co jsme mohli).
Nakonec jsem to vzala jako novou výzvu. Třeba na mě nakonec změní názor. Třeba. Šance byla malá, ale přece. A aspoň udělám radost Zdeňkovi a znovu bychom se mohli začít bavit o té svatbě. To by bylo vážně hezké…
Po operaci jsem chodila za tchyní do nemocnice, nosila jí ovoce a oblíbené časopisy. Byla taková malátná a nemluvná a já s hrůzou čekala, kdy se to zase obrátí. Nejspíš, až nabere sílu nebo až se vrátí domů. Až už mě nebude potřebovat.
A nestalo se to, nemoc ji úplně změnila. Když ji z nemocnice propustili, zůstala jsem s ní. Dokonce jsme si ji na čas nastěhovali i do bytu, i když bylo potřeba se opravdu hodně uskromnit. Docházela na chemoterapie a bylo jí opravdu zle. Starala jsem se o ni, jak nejlépe jsem uměla. A to všechno při své práci. V podstatě každou volnou chvíli jsem trávila s ní. Zdeněk se sice snažil pomoct, jak jen to šlo, ale stejně zůstala spousta věcí na mě. Mimochodem, milé dcery se za celou dobu ani neukázaly, jen občas zavolaly. Jak mi je zpočátku dávala tchýně za vzor, tak časem o nich naopak úplně přestala mluvit.
Svůj boj s nemocí vyhrála a světe div se – se svou záští ke mně také. Nikdy se mi vlastně pořádně neomluvila, ale přes to se přenést dokážu. Jsou na světě horší věci a nemá tak úplně cenu patlat se v minulosti. To ještě nikdy nepřineslo nic dobrého. A momentálně nám prý plánuje tu úplně nejlepší svatbu na světě. Škoda jen, že ji k tomu musela přimět až těžká nemoc. Na druhou stranu je už zase úplně v pořádku a já si říkám, jak by to celé dopadlo, kdyby se pořád těšila dokonalému zdraví. Osud si s námi někdy pohrává opravdu nepěkně, že?
Více článků najdete na portálu mamci.cz
.
Nepochopím ty ústupky aktérky tohoto příběhu. Od tchýně bych se nenechal sekýrovat ani náhodou. Většina tchýní je totiž jeden velký a panovačný SOBEC. Moje tchyňka se taky pokusila říkat mi, co mám dělat. Dostala jasnou odpověď a byl klid. Jenomže se pokusila mě pomlouvat u zbytku rodiny. Došel jsem si za ní a to, co si ode mě vyslechla, si za rámeček rozhodně nedala. Došlo jí, že podle jejího tancovat nebudu a 2 roky se už se mi vyhýbá. Pravidla budu tvořit já, a ne ona. A moje žena ? Samozřejmě ji bolí, že jsem řval na její matku, ale je sečtělá a zná ji velmi dobře, a vlastně je mi vděčná, že jsem si zjednal pořádek.
Doufám, že Vám to jednou i Vaší ženě, Vaše děti vrátí. Vy jste hulvát, neřve se ani na psa, natož na matku manželky a Vaše manželka moc sociální inteligence nepobrala také, co ? Jste hulvát – nic víc. Nakopala bych Vás do pozadí, hysteriku.
Budete asi taky tchyňka k pohledání, proto jste se ozvala jak potrefená husa. Přečetla jste si to pořádně ?? Víte úplný kulový, nebyla jste u toho. Kdyby byla tchyně normální, tak ji rovnat nebudu, vy docentko lidských povah. Budete to samý. To by se vám líbilo – organizovat život dceři a zeťovi a nejlépe jim tam lézt o víkendu brzy ráno, že !! Takovýhle „dámy“ mám nejradši. Přesvědčená jak je dokonalá, takže si vůbec neuvědomuje, co je za krávu. Nulová sebereflexe. V baráku bude platit, co řekne chlap, a to jsem já !! Jasný ?
Nezlobte se, ale TCHYŇE je také člověk. Se všemi svýmï slabůstkami a viděním světa. Má nárok na vlastní názor. Jsou tchyně a tchyně. Ta má je báječná! Nemáme na všechno stejné názory, skoro naopak, ale navzájem se respektujeme. A má sestra má tchýni jako z hororů. Proč? Protože tchýně se rodí z ženy. A všechny ženy nejsou ze stejného kadlubu. I ze mě bude jednou tchýně. Když bude dobře, tak třikrát. Nikdy není brzy se nad tím zamyslet.