Příběh Dominika: Trampování je skvělé. Poznáte nové lidi, naučíte se spoustě zajímavých věcí a většinu z každého prodlouženého víkendu jednoduše strávíte v přírodě. Řekl bych, že tak ze tří čtvrtin jde o záležitost mužskou, jen málokterá žena je totiž ochotná snášet nepohodlí spojené se zimou ve stanech, nedostatkem vody k mytí a všelijakou havětí, která může v noci přijít na návštěvu.

Pravda, dneska se už trampem nazývá každý, kdo má doma maskáče. Ale já mám na mysli tu pravou zálesáckou romantiku s kotlíkem na guláš a ilegálním stanováním v lese daleko od civilizace.

Ale Jitka byla jiná – taková malá, nenápadná a pořád usměvavá. Nikdo ji vlastně moc neznal a vypadalo to, jakoby se v osadě vlastně zjevila jen tak sama od sebe. Později jsem se dozvěděl, že ji na to místo vzal už několikrát předtím bratr, který však nedávno tragicky zahynul. A ona tu byla, aby si ho alespoň trochu připomněla. Ale to mi řekla až za dlouhou dobu.

Poprvé jsme se potkali při házení nožů. Byl jsem na svůj úchop střenky, který poslal ostří vždy neomylně do kmene, patřičně hrdý. Ale ona mě bravurně přeházela. Nějak jsem tomu nemohl věřit. Co se to tu objevilo za divoženku? Ta, že nejezdí z žádnou partou po horách a ty maskáčové kapsáče má z výprodeje, jak tvrdila? Připadal jsem si jako blbec. Podvedený blbec.

Pravda, svůj podíl na tom měly asi ty dvě pivka, co jsem měl ráno v lesním baru, ale stejně mě to docela rozsekalo. Kamarádi si mě dobírali, že mě porazila ženská o dvě hlavy menší než já, a to mě opravdu docela mrzelo. Tak nějak ve mně narostlo to mužské ego a řekl jsem si, že to jen tak nenechám.

Takže když jsme se náhodou o čtrnáct dní později potkali u bowlingové dráhy, nabídl jsem jí odvetu. Vypadala, že mě moc ráda vidí a bez váhání výzvu přijala. Ale tvářila se u toho tak potutelně, že jsem vážně začal pochybovat.

Byla to doopravdy krásná hra. Ani jeden z nás neměl s porážením bowlingových kuželek příliš zkušeností, takže šance byly docela vyrovnané. Já měl sice v zásobě pár triků z jedné minulé akce, ale ukázalo se, že je mnohem těžší je uvést v praxi, než jsem myslel. Navíc v tom určitou roli hrálo zase i moje oblíbené pivo. Dva půllitry ve mně zkrátka zmizely dřív, než se moje nová známá z lesa nečekaně objevila ve dveřích.

Během pečlivého míření jsme zjistili, že máme docela dost společných zájmů. Třeba, že rádi chodíme běhat a zajímají nás stejné filmy. Považte. Žena a sleduje sci-fi a akční drsňárny. To mi imponovalo. Bylo to velmi příjemné odpoledne a snad právě proto mi nakonec ani moc nevadilo, že měla v bodové tabulce Jana zase o něco větší číslo než já. Koneckonců nebylo o moc větší, takže asi štěstí začátečníka. Byla také dost chytrá nebo taktní na to, aby mi to nijak nepřipomínal. Žádné „Už jsem zase vyhrála“ nebo něco podobného.

Pozval jsem ji za to o víkendu na vodu a neodmítla. Kamufloval jsem to jako zaslouženou odměnu za výkon, to se přece musí. Navíc jsem nechtěl vypadat dotěrně. Přijala to dokonce s nadšením, takže jsem nakonec přece jen vyhrál. A to na plné čáře a s plným počtem bodů, jak se říká.

Byli jsme spolu od té doby už na spoustě akcí a na několika posledních už jako manželé. Jitka je úžasná ženská do nepohody a i když mi kamarádi občas v žertu připomínají naše společné začátky, určitě těch dvou prohraných klání nelituji. Víte, jak se to říká  – neštěstí ve hře, štěstí v lásce. A my na to štěstí už brzo budeme tři. A mimochodem, od té doby mě už v bowlingu nikdy neporazila. Asi nějaké šťastné řízení osudu nebo co. Kdo ví, jestli bych ji na tu vodu pozval, kdyby se moje ego uspokojilo hned na poprvé?

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na