Moje dítě trpí rakovinou: Když se Jakub narodil, bylo to krásné a zdravé miminko. Bylo to naše první dítě a jaksepatří jsme si ho hýčkali. Spal s námi v posteli, pořád jsme ho chovali a nosili. I pro babičky to byl malý drobeček, za kterým rády jezdily.
Když byly Kubovi 2 roky, začal být najednou unavený, malátný, špatně spal, nechtěl moc jíst. Byly to takové příznaky, že jsme nevěděli, co s ním. Dětská doktorka nás poslala na řadu vyšetření do nemocnice. Většina vyšetření nic neprokázala, až CT mozku nám dalo jasný signál, že něco je špatně. A pravděpodobně se jedná o nádor mozku. Výsledky CT pak potvrdila ještě další následná vyšetření. Kuba musel v nemocnici zůstat a já samozřejmě zůstala s ním. Byla jsem tou dobou ještě na rodičovské dovolené, tak nebylo co řešit. Manžel za námi jezdil, jak jen to bylo možné. Já plakala, ale tak, aby to Kuba neviděl, protože ten neměl o závažnosti situace vůbec zdání. Hrál si s hračkami a podle možností s ostatními dětmi.
Když mu začala chemoterapie, byl smutný a skleslý, často zvracel, bolelo ho bříško, nechtěl nic jíst. Pak mu slezly vlásky a to byl pro mě nejhorší okamžik, protože vypadal tak zranitelně. Pořád jsem byla s ním a pořád si s ním hrála a dodávala mu odvahy. Brečela jsem potají, když spal. Nějak jsem to ze sebe musela dostat. Zároveň jsem ale věděla, že to musím zvládnout, že jsem tady proto, abych mu pomohla. Že i on to musí dát, protože je silný.
V nemocnici jsme strávili několik měsíců. Byl to běh na dlouhou trať. Ale pak nás pustili domů a docházeli jsme jen na kontroly. Bylo to o mnoho lepší. Kubovi dorostly vlásky a už mu nebývalo tak špatně. Začal říkat první slova. Když poprvé řekl: máma, rozbrečela jsem se dojetím. Chodili jsme spolu na procházky, na hřiště a pak jsme šli k zápisu do školky, protože mi měla končit rodičovská dovolená a já měla nastoupit zpět do práce.
Kuba se do školky těšil. O to horší bylo to, co se stalo potom. O posledních prázdninách, které jsme měli být před školkou spolu celá rodina, bylo Kubovi zase špatně a všechno nasvědčovalo tomu, že se mu rakovina vrátila. Když jsem s ním šla na kontrolu, žádný nádor na mozku nenašli, ale po mnoha vyšetřeních diagnostikovali leukémii. Je to vlastně taky rakovina, rakovina krve. Vím, že prognóza u dětí je dobrá, ale tehdy mě to málem porazilo. Proč zase rakovina? Proč v tak krátké době? A proč se to musí dít zrovna nám?
V tomto čase jsme zase v nemocnici. Kubík prodělává další léčbu. Snáší to ale dobře, už to tady zná. Hraje si se stejnými hračkami a někdy stejnými, někdy jinými kamarády. Já do práce nastoupím se zpožděním a Kubík do školky taky. Ale musíme to zvládnout. Mě nejvíc drží nad vodou ta jeho nezlomná vůle žít. Kubík si totiž vůbec nepřipouští něco jiného. Je prostě nemocný, jako už jednou byl, a bere to jako fakt.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
